#5 Tereza Ramba

Budeme si povídat. Říká příkře. Terezo. Ďábelský plán mu kouká z očí.

O pasivní agresivitě na divadle i proč mám odjakživa blíže k filmu. O tom proč jsem dobrý host a kolik historek lze vyprávět naráz. O načerno přefocené knize Petera Brooka, cestách postav i lehkosti divadla. Proč je Malá Sokolnice mnohem dál než Rocky. A jak můžeš bejt herčka, když jsi neviděla žádný filmy? Hravě se vzteká a září mu oči, pacholkovi jednomu, tedy mému Muži, tedy moderátorovi dnešního do duší.

Já se nekoukám na filmy, já v nich hraju. Snažím se marně kontrovat, ale už mě dostal. Cos dělala v devadesátkách? Poslouchala jsem kazety! A četla knihy! Doktoři taky nechoděj ve volným čase očumovat do nemocnic. Tenhle argument vůbec nepřijme, steče po něm jako voda, kterou pijeme místo čaje s citronem, protože když je moderátor on, čaj prý neni. A nebude.

Ty ses nehádal s bráchou, kdo půjde otočit kazetu? Ne. Směje se. A má vítězoslavnej pohled.

O tom kolikrát si mě googloval a kdo je a neni zdevastovanej z rodičovství.

Fascinuje mě, jak si dva tak strašně rozdílný lidi, můžou tak vesmírně rozumět. Vítejte u nás v obýváku. Roste nám zub, všude je bordel, máme na sobě pyžama a moderátor hostovi žádnej čaj nenabídl, ale blíží se pondělí. A láska je. Tak vám jí trochu posíláme. Do uší. O duši. Do duší.