Hovory mezi židem a křesťanem. Dost osobní. Audiodokument o šoa. A respektu jako řešení bídy současného světa.

Pubertu přežil v Terezíně jako jeden z mála svých tehdejších kamarádů. Poslechněte si jedinečné svědectví o vztahu židů a křesťanů před válkou, během ní i po ní. Svědectví vlídné, přesto naléhavé.

Pavla Frieda jsem poznal nejprve jako dlouholetého předsedu Židovské obce v Brně. Netrvalo dlouho a spřátelili jsme se. Dost jsme spolu rozmlouvávali o víře. Moc hezky si mě dobíral, když říkal: „Víš, já myslím, že křesťané byli v prvních třech staletích taková elitní židovská sekta.” A taky říkával, že k Bohu směřujeme jen z různých stran stejného kopce, kde vrchol je stejný. A taky že teprve na druhé straně času poznáme, kdo z nás měl k pravdě blíž. „A možná to ani nepoznáme,” odpověděl jsem mu. A shodli jsme se na tom, že „pak” už to vlastně nebude důležité.

O jeho moudrosti svědčí i tento příběh. Před deseti lety se v Brně stala, myslím, zázračná věc, totiž skutečné smíření po hrůzách válečných nenávistí a dlouho přežívajících nenávistí, a to při pouti, která kopírovala pochod smrti z května pětačtyřicátého, při němž zemřela spousta brněnských Němců. Pavel mě pozval pár dní poté na oběd. Chodívali jsme občas a bylo nám při tom oběma milo. Po chvíli povídá: „Jene, já se ti musím omluvit. Však víš, moc jsem té akci nevěřil. Říkal jsem, že je to už vyhaslé téma. A ono opravdu vyhaslé je. Ale až teď.“