„Seděl jsem v šatně a nevěděl, kdo jsem.“ Krasobruslař Filip Taschler o tlaku vrcholového sportu

PODPOŘTE NEZÁVISLOU ŽURNALISTIKU A SLEDUJTE VŠECHNY EPIZODY V PLNÉ VERZI, BUDEME RÁDI, KDYŽ SE PŘIDÁTE K VÍCE NEŽ 1700 PŘEDPLATITELŮM A PŘEDPLATITELKÁM STUDIA N NA HEROHERO.CO/STUDION, DĚKUJEME!

Za ladnými jízdami a medailemi se v krasobruslení skrývá tlak, o kterém se příliš nemluví. Filip Taschler ve Studiu N otevřeně popisuje prostředí, kde se úspěch často pojí s psychickým vyčerpáním, tlakem na vzhled i vnitřními pochybnostmi, které zůstávají mimo záběry kamer i veřejnou debatu.

Taschler mluví o posměšcích, které v prostředí sportu zažíval. „Od hokejistů jsem slýchal, že jsem baletka,“ říká. Právě v reakci na podobné narážky podle něj došlo ke zlomu v přístupu k vlastnímu tělu. „Býval jsem hodně flexibilní, ale v momentě, kdy přišly urážky a posměšky, jsem si v hlavě řekl, že už se protahovat nebudu,“ popisuje. Dnes toho zpětně lituje: „Kéž bych si to neřekl, doteď s tím bojuju. Pracoval jsem na tom, abych byl víc svalnatý, a tělo začalo být zkrácené.“ V náročnějším období pak dokonce uvažoval o tom, že s krasobruslením skončí a přejde k bojovým sportům.

Zároveň ale přicházel tlak i z opačné strany – tentokrát přímo z vlastního týmu. „Před třemi lety jsem bojoval s identitou. Občas mi bylo řečeno, že jsem až moc maskulinní a že se tak nemusím prezentovat. Byl to každodenní psychický teror. Jednou jsem zůstal sedět v šatně a nevěděl jsem, kdo jsem, jak bruslit a co dělat se životem,“ popisuje. Vzpomíná i na to, že tehdy přicházely velmi temné myšlenky. Zlom podle něj nastal až díky terapii: „Došel jsem k tomu, že chci být borec, protože se mi to líbí.“ Jak říká, právě mezi těmito extrémy – jak má vypadat muž v krasobruslení – dlouho hledal vlastní rovnováhu.

Během olympiád a dalších vrcholových soutěží se na sportovce snáší ve velkém také komentáře na sociálních sítích. „Lidi vědí nejlíp, jak to má vypadat a jak to ve sportu chodí. Začnou okamžitě komentovat i vzhled,“ říká. Hejty přitom mířily i na jeho sestru a taneční partnerku Natálii, která se zotavuje z anorexie. „Lidi vůbec nevědí, že je v rekonvalescenci. Když člověk začne jíst normálně, tak je tam období, kdy nějaká váha nabyde, protože se tělo musí uzdravit. Neměli jsme čas se na rok schovat.“

O poruchách příjmu potravy se v krasobruslení dlouho nemluvilo. Až v posledních letech se začíná dostávat na povrch – i díky sportovcům a sportovkyním, kteří o něm mluví otevřeně. Filip Taschler říká, že v jejich prostředí nejde o výjimku. „Bohužel jsou poruchy příjmu potravy běžné, ale dlouho to bylo tabu. Například americká krasobruslařka Gracie Gold si prošla úplným peklem. Kvůli anorexii málem zkolabovala a zemřela.“

Jaká traumata přenášejí někteří trenéři na své svěřence? Proč chodí se svou sestrou na párovou terapii? Co všechno kvůli vrcholovému sportu ztratil? A jaká témata by se měla dostat do veřejného prostoru? Podívejte se na celý rozhovor na herohero.co/studion