936 Hz - aktivace epifýzy

Aktivace epifýzy prostřednictvím zvukového dopadu na tělo.

Melatonin je hormon, který reguluje cyklus spánku a bdění. Je primárně uvolňován šišinkou (epifýzou). Jako doplněk stravy se často používá pro krátkodobé léčení potíží se spánkem. Existují četné vědecké studie o biochemických účincích melatoninu, produkovaného mozkovou šišinkou.

Melatonin se vyskytuje u lidí, zvířat, rostlin a dokonce i jednobuněčných a velmi starých řas (3 miliardy let). Hlavním účinkem melatoninu jsou jeho hypnotické vlastnosti podporující spánek. Melatonin tak zvyšuje účinnost spánku a zkracuje latenci spánku (čas do spánku).

Melatonin reguluje a řídí naše biologické hodiny: zlepšuje únavu, stimuluje imunitní systém a chrání centrální nervový systém. Studie in vitro ukázaly, že melatonin má antimutagenní účinek na sedm různých typů rakovinných buněk, včetně buněk prsu a prostaty. Melatonin má také pozitivní vliv na regeneraci buněk, kardiovaskulární a neurologické systémy. Melatonin je velmi silný a přizpůsobivý antioxidant, který chrání každou část buňky a každou buňku v těle, včetně neuronů.

Šišinka je zmiňována již více jak dva tisíce let a kolem orgánu, jenž měří pouhých cca. 10 milimetrů je mnoho teorií. Dříve se například podle řeckých filosofů předpokládalo, že šišinka je jakýmsi "odtokem" pro vnitřní myšlenky a vzpomínky. Erasistratos Keos (305–250 př.nl) a Herophilos Chalcedon (344–280 př.nl).
„V mozku je malá žláza, ve které duše vykonává svou funkci konkrétněji než v kterékoli jiné části těla,“ napsal v roce 1649 filosof René Descartes ve svém psaní „ Umučení duše“ o epifýze. Věřil, že tělo a duše se spojí v epifýze, že epifýza by měla být chápána jako určitý přechod od mysli k motorickým dovednostem těla a od smyslového systému zpět do mysli. Baruch Spinoza a Thomas Hobbes měli podobné názory o šišince jako rozhraní mezi nehmotnou myslí a fyzií.

Původně šišinka nebyla jen žláza, ale také optický smyslový orgán s fotoreceptory. Někteří starověcí obojživelníci, někteří ptáci a ryby stále mají takzvané „třetí oko“ pod kůží své lebky, skrze které může světlo dopadnout do mozku. To umožňuje zvířatům vnímat rozdíly mezi světlem a tmou. U savců je však horní část lebky příliš silná pro přímé světlo, nicméně pinální žláza přijímá světelné signály, a to prostřednictvím nervových traktů, které se táhnou od sítnice přes hypotalamus do míchy a dosáhnou epifýzy přes krční ganglion, sympatický krk.