#1 poslední co není posledním
O epizodě podcastu
Zůstal jen divný zápach po pekle, ticho, klid a mír u mě u manžela, ale ne u souseda. Jednoho letního dne, zda to byl srpen či začátek září 2023 vlastně vůbec není podstatné. Manžel před spaním hodně po půlnoci kouká z okna na bouřku a blesky. Po těch vedrech příjemné počasí. Najednou se rozevřou vrata sousedovic garáže a zlostný pokřik na manžela ať si vezme kameru a začne ho (míněno souseda) natáčet.
My si uvědomili, že dokážeme najít mír v srdci, ale tento člověk je zcela ztracený a zřejmě odsouzen na to: být celý život nešťastný.
Jak řekl, Tomáš Garik Masaryk: cesta povede přes toleranci a lásku, pravda zvítězí v okamžiku, kdy opravdu pochopíme, že je to láska, tou pravdou není ego.
Jsme normální lidi jsme zdraví a chceme zdravě žít. Vnímáme soucit a toleranci, nechceme druhým ubližovat, čelit útokům, jak fyzickým, tak psychickým – chceme žít.
Museli jsme opustit svoji rodinu, svoje městečko, no vlastně nemuseli mohli jsme ještě zůstat a nechat si místo toho abychom seděli u jednoho stolu a ukazovali si fotky svých vnoučat, mohli jsme si nechat ničit život špatnou energií nejen sousedovic.
Zkuste mi napsat na: aktadablju@seznam.cz
--- Send in a voice message: https://podcasters.spotify.com/pod/show/akta-dablj/message
Zůstal jen divný zápach po pekle, ticho, klid a mír u mě u manžela, ale ne u souseda. Jednoho letního dne, zda to byl srpen či začátek září 2023 vlastně vůbec není podstatné. Manžel před spaním hodně po půlnoci kouká z okna na bouřku a blesky. Po těch vedrech příjemné počasí. Najednou se rozevřou vrata sousedovic garáže a zlostný pokřik na manžela ať si vezme kameru a začne ho (míněno souseda) natáčet.
My si uvědomili, že dokážeme najít mír v srdci, ale tento člověk je zcela ztracený a zřejmě odsouzen na to: být celý život nešťastný.
Jak řekl, Tomáš Garik Masaryk: cesta povede přes toleranci a lásku, pravda zvítězí v okamžiku, kdy opravdu pochopíme, že je to láska, tou pravdou není ego.
Jsme normální lidi jsme zdraví a chceme zdravě žít. Vnímáme soucit a toleranci, nechceme druhým ubližovat, čelit útokům, jak fyzickým, tak psychickým – chceme žít.
Museli jsme opustit svoji rodinu, svoje městečko, no vlastně nemuseli mohli jsme ještě zůstat a nechat si místo toho abychom seděli u jednoho stolu a ukazovali si fotky svých vnoučat, mohli jsme si nechat ničit život špatnou energií nejen sousedovic.
Zkuste mi napsat na: aktadablju@seznam.cz