Pavla Bergmannová: O výchově a důvěře

Nejdřív jsem uviděla toho psa. Malého, bílého, chlupatého, pravděpodobně štěně. Pak následovalo dlouhatánské vodítko, na jehož konci – za rohem ulice – stáli oni: babička s asi pětiletým vnukem a něco strašně důležitého si sdělovali. Roztomilé zvíře vykouzlilo na mé tváři úsměv, a když jsem se od svých nohou, pod které se nemotorně pletlo, podívala před sebe, můj pohled se střetl s pohledem toho malého kluka.