Český státní dluh se blíží čtyřem bilionům korun. Na každého obyvatele, včetně novorozenců, připadá přes 360 tisíc korun. Přesto se zdá, že rostoucí zadlužení už téměř nikoho nevzrušuje. Ekonomika roste, stát si stále může půjčovat a politici slibují další výdaje. Jenže podle bývalého ministra financí Miroslava Kalouska si Česko zadělává na problém, jehož řešení bude s každým dalším rokem bolestivější.
„My si teď nepůjčujeme na svůj rozvoj. My si teď půjčujeme na svůj konzum,“ říká Kalousek v rozhovoru s Tomášem Prouzou. Varuje, že největšími oběťmi rostoucího dluhu nemusí být jen budoucí generace, ale také dnešní senioři a sociálně slabší lidé, kteří budou závislí na dostupnosti zdravotní a sociální péče.
Proč se Česko zadlužuje tak rychle? Proč se politici bojí říkat voličům nepříjemnou pravdu? A co by bylo potřeba změnit, abychom se vyhnuli budoucí rozpočtové krizi?
Miroslav Kalousek otevřeně mluví o nutnosti omezit státní výdaje, změnit fungování veřejných služeb, přehodnotit financování zdravotnictví a nakonec možná i zvýšit některé daně. Vysvětluje také, proč podle něj z dluhů nemůžeme jednoduše vyrůst a proč bude odkládání nepopulárních rozhodnutí znamenat ještě tvrdší zásahy v budoucnu.
Dokážeme dát veřejné finance do pořádku dřív, než nás k tomu donutí krize? A najde se politik, který bude mít odvahu říct voličům, že něco musí skončit? A proč stále utrácíme víc a víc.
O tom je další díl podcastu Tomáše Prouzy.
Popis podcastu
Pojďme se začít ptát, proč.
V médiích většinou vidíme až hotové rozhodnutí. Na sociálních sítích se pak hádáme, jestli je dobré, nebo špatné. Mě ale zajímá hlavně to, jak vůbec vzniklo . Kdo ho vymyslel, z čeho vycházel a jestli za ním byla fakta, nebo jen pocit, že by to tak nějak mělo být.
V podcastu budeme rozebírat věci, které nám každý den zasahují do života — ceny potravin, práci, byrokracii, veřejné finance nebo pravidla, podle kterých všichni fungujeme.
Bez pohádek a bez čísel vycucaných z prstu. Každé číslo bude mít zdroj. A když půjde o můj odhad, řeknu, že je to odhad.
A hosté? Nechci lidi, kteří se mnou budou ve všem souhlasit. Chci ty, kteří mají názor, umějí si ho obhájit a klidně mě přesvědčí, že se mýlím.
Méně hledání viníků. Víc hledání příčin. A hlavně jedna jednoduchá otázka: Proč?