Chtěl jsem svou prvotinu vydat ještě jako padesátník. Nevyšlo to o pár týdnů, říká novinář Jan Bartáček (307)

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.

Jana Bartáčka znám od listopadu 1989. Mimochodem, se Zdeňkem Pokorným je spoluautorem vůbec prvního článku o událostech 17. listopadu na Národní třídě, který vyšel v tehdejších oficiálních novinách. Bylo to 18. listopadu v Lidové demokracii, a článek končil větou, že proti studentům tvrdě zasáhly pohotovostní složky. Z dnešního pohledu nevinná věta, tehdy senzace. A zbytek je historie, jak se říká.

S Honzou jsme o víc než dvacet let později bydleli ve stejném činžáku v centru Prahy a do roku 2019 jsme asi pět let seděli ve stejném newsroomu v Economii v Karlíně. Co všechno v žurnalistice prožil a jak ji sledoval, jsme v podcastu samozřejmě probrali. A jakkoli jsem si myslel, že se celkem dobře známe, i pro mě byla spousta věcí překvapením. Poslouchejte!

Letos mu bylo šedesát a pár týdnů poté mu vyšla první knížka. Jmenuje se Celková záležitost, název má vymyšlený čtyřicet let, autorem ilustrací je jeho táta a Honza chtěl vydání své prvotiny stihnout ještě jako devětapadesátiletý autor. Nevyšlo to o pár hodin. Tak dobře, bylo to několik týdnů, ale i tak to bylo o fous. Já jsem knížku křtil a jsem její kmotr, takže všechno, co o ní v podcastu říkám, berte jako názor zaujatého člověka. Je skvělá a zábavná.

O tom všem mluvíme. A taky o tom, proč jsme oba milovali verneovky a ne mayovky. Kometa, která urve kus Země a putuje s ním vesmírem, mi jako dítěti přišla naprosto v pořádku, ale že se Vinnetou a Old Shatterhand stanou pokrevními bratry v paprscích zapadajícího slunce, jsem nevěřil ani vteřinu. A to jsem byl jako dítě celkem důvěřivý.

Mluvili jsme i tom, kterého spisovatele by si Honza vybral, kdyby ho měl někdo napsat jako literární postavu (je to Franz Kafka, a Honza počítá s tím, že by díky tomu vyšel i v překladech). A o tom, že jeho máma vyletěla po únoru 1948 z práv a pak mu jako laborantka ukazovala pod mikroskopem, jak vypadá neviditelný svět. Třeba tubera. Doktorát dostala až po šedesátce po roce 1989. V Bartáčkově rodině prostě s ničím nechvátají.

Honza žije celý život v Petrské čtvrti, kterou přejdete za osm minut, a stěhoval se v ní čtyřikrát: vždycky o pár set metrů a vždycky do vyššího patra, aby viděl na kostely. Je estet, nesnáší brutalismus a miluje funkcionalismus. Žijeme v mnohém podobně: oba běháme, oba píšeme, oba ráno vstáváme z postele, což je podle Honzy ta nejtěžší část dne. Štěstí je podle něj, když člověk netrpí. A smysl života hledá tím, že píše, protože psaní je druh myšlení.

Zajímá vás, proč si myslí, že lidi nejsou jeden, ale hned dva živočišné druhy, a jestli má žurnalistika, kterou tolik miloval, nějakou budoucnost? Poslouchejte.

Já ještě připomínám, že na webu inspiruj tečka se najdete naše nové workshopy AI Masterclass, ve kterých vás se Sentou budeme inspirovat, jak si postavit první agenty a používat AI chytře a bezpečně. Plus zvu všechny na poslední letošní reprízu svého představení Jednou se tomu zasmějeme, které bude v Divadle v Řeznické právě 17. listopadu od půl osmé. Lístky koupíte na webu divadla řeznická tečka cézet.

Ale teď už hezký poslech epizody s Janem Bartáčkem. Chtěl jsem svou prvotinu vydat ještě jako adesátník. Nevyšlo to o pár týdnů, říká novinář Jan Bartáček (307)