Zvolení Václava Havla prezidentem nebylo vítězstvím pravdy a lásky

Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch. Václava Havla zvolilo prezidentem republiky Federální shromáždění, jehož poslanci byli prověření straníci a lidé zcela oddaní komunistickému režimu. Volbu dojednal Marián Čalfa, sám nomenklaturní komunista, který se v rámci pokojného a vyjednaného předání moci stal v prosinci 1989 předsedou Federální vlády.Můžeme se jen domnívat, co všechno komunistickým poslancům slíbil za to, že pro disidenta Václava Havla – bývalého milionářského synka – jako prezidenta republiky zvednou ruku. Ale sametový přístup polistopadové politické reprezentace ke komunistické straně a obecně ke zločinům komunistického režimu, stejně jako úzkostlivé dodržování komunistické ústavy a teorie o nutnosti zachovat právní kontinuitu, může mít své kořeny právě zde. Na většinu pozdějších problémů s naší komunistickou minulostí jsme si zadělali právě v období jednání o předání moci mezi zástupci KSČ a OF. V atmosféře všeobecné euforie a kvůli potřebě vytvořit společnost povznášející a sjednocující příběh bylo toto vyjednané předání moci pojmenováno jako „Sametová revoluce“