Sorry jako: Co vlastně děláme, když se omlouváme?
Česko by se mohlo zdát přeborníkem v žánru ne zcela podařených omluv. Proslul v něm například Miloš Zeman, který se svého času neomluvil za to, že Ferdinandu Peroutkovi připsal článek „Hitler je gentleman“. Omluvil se totiž nikoli za to, že Peroutkovi připsal autorství textu, nýbrž za to, že „zpaměti citoval článek, který se nyní nemůže najít“. U nás tento typ omluvy zlidověl jako svébytný zemanovský žánr. Podobné figury však nejsou českou specialitou. Klasická formulace „omlouvám se, pokud se vás to dotklo“ patří k mezinárodně rozšířeným podobám neomluvy. Když papež Benedikt XVI. vyvolal pobouření citátem byzantského císaře Manuela II. Palaiologa: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte jen věci zlé a nelidské, například příkaz šířit víru mečem“, rovněž se uchýlil k žánru: Omlouvám se, že jste mě nepochopili.
Možná je na celé věci pozoruhodné něco obecnějšího: jak často dnes na veřejnosti zaznívají omluvy. O prominutí žádají politici, novináři i státy. Americký psychiatr Aaron Lazare proto přišel s tezí, že žijeme v kultuře omluv. Hlavním důvodem je fakt, že jsme si navzájem blíž a častěji vstupujeme do kontaktu, a tudíž se sebe také můžeme snáze dotknout. Není proto náhoda, že jednu z nejvlivnějších knih o omluvách nenapsal filozof ani právník, ale právě psychiatr. Z empirických výzkumů vyplývá, že uznání viny a vyslovení lítosti hrají svou roli při vyrovnávání se s traumatem, v procesu léčby i při obnově narušených vztahů. Omluva není jen společenská konvence; dotýká se důstojnosti a schopnosti znovu navázat vztah.
Potud zaujme, že filozofové se omluvami zabývali jen okrajově. O to více však pozornosti věnovali jednomu slavnému případu, kdy omluva nikdy nezazněla. Řeč je o Martinu Heideggerovi, který se roku 1933 stal rektorem Freiburské univerzity a vstoupil do nacistické strany, v níž setrval až do jejího konce. Mnozí právě v tom, že se za svou angažovanost nikdy veřejně neomluvil, spatřovali jedno z jeho největších morálních selhání. Jenže Heideggerův případ otevírá i jinou otázku: existují provinění, za něž se omluvit nelze? Ne proto, že by člověk nechtěl, ale proto, že slova už nedokážou unést váhu toho, co se stalo. Jak navíc přesvědčivě dosvědčit vlastní proměnu, když svět, v němž k provinění došlo, už neexistuje? Omluva zde naráží na své hranice. Za určitých okolností může působit jako alibismus. A tehdy vzniká možnost, že největším trestem není neschopnost vinu odčinit, ale nutnost nést ji bez možnosti smíření.
Co Heideggera vedlo k tomu, že se nikdy veřejně neomluvil, nevíme. Jeho případ nám však přinejmenším umožňuje položit si otázku, zda je omluva vždy správným řešením. A i když Heideggera ponecháme stranou, můžeme se ptát, zda není omluva mnohokrát zneužívána jako nástroj manipulace. Omluva by přece měla zaznít pouze tehdy, když člověk skutečně cítí vinu. A možná dokonce jen tehdy, když je připraven nést důsledky svého jednání a alespoň se pokusit o změnu chování. Zde však začínají další obtíže. Je vůbec legitimní, když se omlouvají instituce? Může se omlouvat stát nebo církev? Lze prosit za odpuštění za něco, co jsme sami neudělali? Nebo je omluva bez osobní viny jen zvláštní formou morálního divadla?