Echo Media

Zpravodajství

Politické zprávy

Smutný konec Dubčeka. Po kličkování podepsal pendrekový zákon a všichni se od něho odvrátili

Echo Podcasty

Audio a video obsah od redakce deníku Echo24.cz a Týdeníku Echo. 

•	Echo Porada
•	Hrot Pavla Štrunce
•	Echo Salon
•	Muži za pultem
•	Výpravy Jiřího Peňáse
•	Pravda neexistuje TM
•  Minulost není historie

Normalizace představuje ani ne tak temné, ale spíše beznadějně šedivé období našich dějin. Dvacet let nehybnosti a poslušnosti, na které rozhodně nemůžeme být hrdi. A není také divu, že si o období normalizace vyprávíme značně rozdílné příběhy. Oficiální historiografie vypráví příběh o totalitním režimu, který represemi a všudypřítomnou kontrolou donutil občany proti jejich vůli poslouchat. Tzv. revizionisté tvrdí, že normalizační režim měl řadu předností především v poskytování sociálních jistot a lidé se nebouřili proto, že jim zase tak špatně nebylo. A pak je tu klasická nostalgie po starých dobrých časech, kdy jsme byli mladí, zpíval nám Karel Gott a Helenka Vondráčková a všechno bylo jasné a přehledné. Žádný z těchto příběhů ale nedokáže vysvětlit, jak se Husákovi a spol. podařilo tak rychle přinutit společnost, že místo o okupaci začala mluvit o bratrské pomoci.
Gustáv Husák měl kredit kritického intelektuála, politického vězně a postupně si dokázal získat důvěru Moskvy. Nejprve ovládl Komunistickou stranu Slovenska, pak výrazně přispěl k anulování 14. vysočanského sjezdu KSČ, když tvrdil, že slovenští delegáti nebyli demokraticky zvoleni a oni ho poslechli a složili mandáty. V Komunistické straně Slovenska KSS bylo reformní křídlo slabší a Husák byl mezi Slováky jako architekt federace oblíbený.
Husák se zpočátku snažil občanskou společnost moc nedráždit a postupovat opatrně. Čistkami umlčel novináře, neslyšně zrušil ekonomickou reformu, prostě používal klasickou salámovou metodu. A tak postupoval dál, až 22. srpna 1969 bylo přijato Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních k ochraně a upevnění veřejného pořádku, tedy tzv. „pendrekový zákon“. Šlo vlastně o jakýsi malý výjimečný stav – šlo soudit občany ve zkrácené proceduře, zadržení se prodloužilo na tři týdny bez obvinění atd. Zákon podepsali Ludvík Svoboda, Oldřich Černík i Alexander Dubček, který tak nejen prohrál svůj zápas o to zachránit aspoň něco z ideálů Pražského jara, ale beze zbytku a dobrovolně splnil potupnou roli, kterou mu Sověti určili a přišel o zbytky osobní integrity. Lidé se od něho definitivně odvrátili. A pak už přišly skutečné čistky a dříve probuzená občanská společnost se podrobila.
Více v dalším díle podcastu „Minulost není historie“.

Normalizace představuje ani ne tak temné, ale spíše beznadějně šedivé období našich dějin. Dvacet let nehybnosti a poslušnosti, na které rozhodně nemůžeme být hrdi. A není také divu, že si o období normalizace vyprávíme značně rozdílné příběhy. Oficiální historiografie vypráví příběh o totalitním režimu, který represemi a všudypřítomnou kontrolou donutil občany proti jejich vůli poslouchat. Tzv. revizionisté tvrdí, že normalizační režim měl řadu předností především v poskytování sociálních jistot a lidé se nebouřili proto, že jim zase tak špatně nebylo. A pak je tu klasická nostalgie po starých dobrých časech, kdy jsme byli mladí, zpíval nám Karel Gott a Helenka Vondráčková a všechno bylo jasné a přehledné. Žádný z těchto příběhů ale nedokáže vysvětlit, jak se Husákovi a spol. podařilo tak rychle přinutit společnost, že místo o okupaci začala mluvit o bratrské pomoci.
Gustáv Husák měl kredit kritického intelektuála, politického vězně a postupně si dokázal získat důvěru Moskvy. Nejprve ovládl Komunistickou stranu Slovenska, pak výrazně přispěl k anulování 14. vysočanského sjezdu KSČ, když tvrdil, že slovenští delegáti nebyli demokraticky zvoleni a oni ho poslechli a složili mandáty. V Komunistické straně Slovenska KSS bylo reformní křídlo slabší a Husák byl mezi Slováky jako architekt federace oblíbený.
Husák se zpočátku snažil občanskou společnost moc nedráždit a postupovat opatrně. Čistkami umlčel novináře, neslyšně zrušil ekonomickou reformu, prostě používal klasickou salámovou metodu. A tak postupoval dál, až 22. srpna 1969 bylo přijato Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních k ochraně a upevnění veřejného pořádku, tedy tzv. „pendrekový zákon“. Šlo vlastně o jakýsi malý výjimečný stav – šlo soudit občany ve zkrácené proceduře, zadržení se prodloužilo na tři týdny bez obvinění atd. Zákon podepsali Ludvík Svoboda, Oldřich Černík i Alexander Dubček, který tak nejen prohrál svůj zápas o to zachránit aspoň něco z ideálů Pražského jara, ale beze zbytku a dobrovolně splnil potupnou roli, kterou mu Sověti určili a přišel o zbytky osobní integrity. Lidé se od něho definitivně odvrátili. A pak už přišly skutečné čistky a dříve probuzená občanská společnost se podrobila.
Více v dalším díle podcastu „Minulost není historie“.

Aplikace Youradio Talk

Smutný konec Dubčeka. Po kličkování podepsal pendrekový zákon a všichni se od něho odvrátili

Poslechněte si podcast