
Proč českým církvím soustavně ubývají věřící?

Proč českým církvím soustavně ubývají věřící?
V roce 1991 se za ateisty prohlásilo „jen" čtyřicet procent české populace, respektive označilo se za osoby bez vyznání. Dalších 39 procent se deklarovalo jako katolíci; 16 procent populace na tuto otázku neodpovědělo, což bývá interpretováno jako inklinace k privatizované, necírkevní religiozitě. O deset let později však již byla situace úplně jiná. Žádné „náboženské oživení" se nekonalo, počet členů velkých, celonárodních a tradičních církví – katolických i protestantských – výrazně klesl. Katolická církev nebyla schopná využít potenciál své popularity na počátku 90. let a zákonitě tuto popularitu postupně ztratila. Během třiceti let mezi lety 1991 a 2021 se snížil počet lidí, kteří se oficiálně přihlásili k Římskokatolické církvi, z více než 4 milionů na necelých 750 tisíc. Svoji roli sehrála nevyřešená otázka „historických vin" včetně kolaborace části kléru s komunistickým režimem, nebo nově odhalené případy zneužívání dětí a mladistvých kněžími, které česká katolická církev – na rozdíl od jiných evropských církví – dlouho ignorovala nebo bagatelizovala.
Nemůžeme se samozřejmě poměřovat s Poláky, ale srovnáme-li návštěvnost kostelů v Německu, Francii či skandinávských zemích, rozdíl není příliš velký. Ovšem naproti tomu v sousedním Rakousku je návštěvnost kostelů dvoj- až trojnásobná.
To však neznamená, že by většina české populace byla – řečeno termínem Maxe Webera - „nábožensky nemuzikální". To, co Češi odmítají, není nadpřirozeno jako celek, ale spíše tradiční náboženské systémy. Proto se místo organizovaného náboženství obracejí třeba k fatalismu nebo okultismu. U určitých menších komunitách jsou zase oblíbené východní duchovní směry, islám nebo různé formy ezoteriky či neopohanství.