Přítel není jen opora. Je to riziko
Přátelství bývají živá v těch obdobích, kdy se společnost mění a zděděné vztahy se stávají méně stabilní. Snad bychom tedy mohli očekávat, že žijeme v době stvořené pro přátelství. Výzkumníci však sledují spíše opačný trend: s přáteli se osobně stýkáme méně často než dříve a trávíme s nimi méně času. Navíc vzniká šedá zóna důvěrnosti s chatboty. Je to už přátelství? Nebo ještě samomluva? Že současná nejistota vtrhla i do přátelství, je tím pozoruhodnější, že mnozí – i současní – filozofové zdůrazňují, jak nepatřičné je chápat přátelství převážně jako vztah dvou lidí, kteří si poskytují oporu a zpravují se o svých citech. Přátelství bylo naopak tradičně chápáno také jako vztah s politickým rozměrem.
Již Aristotelés zdůrazňuje, že přátelské vztahy se pojí s dobrým životem, který nelze odmyslet od obce. Proč je ale zrovna přítel tak podstatný? Je mým svědkem. Umožňuje mi se v druhém zahlédnout, a tím reflektovat sebe sama. Přítel je mým druhým já – a to druhé já potřebuji, abych vůbec mohla být jedním já. To je definice, na niž navazovaly generace myslitelů. Hannah Arendtová, která se sama vyznačovala velkým talentem pro přátelství, v tomto smyslu zdůrazňuje, že přítel mě učí vidět tentýž svět jinak a umožňuje mi proto chápat pluralitu a porozumět lépe světu, který sdílíme. Kde přátelství umlká, slábne i schopnost vidět společný svět očima druhého a snášet jeho odlišnost. I německo-jihokorejský autor Byung-Chul Han poznamenává v knize Bez respektu (2026), že přátelství nám umožňuje otevřenost: učit se trpělivosti a dávat druhému čas. Bez této základní štědrosti nemůžeme žít dobrý život, ani jako jednotlivci, ani jako společenství.
Jenže přátelství je i riskantní. Proměňujeme se v něm – a řecko-americký filozof Alexander Nehamas zdůrazňuje v knize O přátelství (2016), že ne vždy k lepšímu. Především však ukazuje, jak přátelství – a potažmo všechny blízké vztahy, které nás konstituují zevnitř – mohou měnit nejen budoucnost, ale i význam minulosti. Když se blízké vztahy rozpadnou, najednou hodnotíme nově i sdílenou minulost: co jsme dříve vnímali jako humor, který jsme oceňovali, se dnes jeví jako výsměch. Co jsme interpretovali jako velkorysost, je najednou manipulace, a v prožitých rocích vidíme promarněný čas. Jak jsme se s někým takovým vůbec mohli bavit? Rozpad vztahu přepisuje minulost, mění přítomnost a proměňuje naši budoucnost. Ale také by nás mohl upomenout na to, jak členitý je život -– i každý člověk – a že bychom sklonu udusat minulost jedním hlediskem měli odolávat.