Echo Media

Zpravodajství

Politické zprávy

Poláky všichni vnímali jako zaostalou periferii Evropy, dneska mají nejvyšší růst na světě

Echo Podcasty

Audio a video obsah od redakce deníku Echo24.cz a Týdeníku Echo. 

•	Echo Porada
•	Hrot Pavla Štrunce
•	Echo Salon
•	Muži za pultem
•	Výpravy Jiřího Peňáse
•	Pravda neexistuje TM
•  Minulost není historie

V posledních letech si Češi konečně všimli, že jejich severním sousedem je Polsko. Ale rozumíme polskému vztahu ke slovanství a Slovanům? Jak Poláci sami sebe v Evropě vnímají a čím definují svou státnost? Co to znamená, když hovoříme o piastovském a jagellonském modelu Polska? Existuje něco jako dějinná mise Polska? Patří vůbec Polsko do střední Evropy? O tom a mnohém dalším hovoří ve čtrnácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s politologem a diplomatem Maciejem Ruczajem. Epizodu tradičně vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.
Polské dějiny jsou značně odlišné od českých – jsou sice také definovány vztahem k Německu, ale mnohem více také k Rusku. Z pohledu obou mocností bylo Polsko vnímáno jako zaostalá periferie, kterou je potřeba kolonizovat. Zároveň v dějinách Polska hraje významnou roli Polsko-litevská unie, stát budovaný od začátku jinak než další evropské říše: decentralizovaně. Centralizované státy však vnímaly tento státní rys za slabost vhodnou k využití, a tak byla unie na konci 18. století rozparcelována sousedními impérii, což lze vnímat jako počátek truchlivých osudů střední Evropy v následujících staletích.
Po úvodu vymezujícím tyto pojmy včetně náhledu na to, co je to „realistické“ piastovské Polsko, snažící se udržet v tradičních polských državách, a co je to „romantizující“ jagellonské Polsko, pro které je živá vzpomínka na dávný mnohonárodnostní stát, se diskuse sourozenců a s jejich hostem stočí třeba k tomu, jak veliký myšlenkový vývoj prodělalo polské myšlení v druhé půli dvacátého století, kdy reformulovalo svůj vztah k sobě samému a začalo respektovat, že stará polská kulturní centra jako Lvov či Vilnius již nebudou polská a že naopak bytostným zájmem další klidné existence Polska jsou nezávislé a svobodné Bělorusko, Litva a Ukrajina.
Snaha urovnat vztahy se sousedy a organizovat si je po svém, bez diktátu kterékoli mocnosti, položila základ středoevropského zázraku, ke kterému došlo v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu: tehdy bývalé sovětské kolonie dokázaly táhnout pospolu za jeden provaz, takže – jak říká Maciej Ruczaj – tehdy „ocas mával psem“. To znamená, že státy našeho regionu, které v Evropě většinou hrají druhé housle, dokázaly přetavit svou zkušenost s ruským
imperialismem v politiku, již přejala celá Evropa. Politika ale není jen růžová a vítězná: jako bolavá rána naší části Evropy se totiž ukazuje Bělorusko, bez jehož samostatné existence nefunguje koncepce bezpečnostní zóny mezi střední Evropou a Ruskem. Úkolem Polska tak mimo jiné je usilovat, aby se nevytratila běloruská občanská společnost.
Ačkoliv to je vlastně úkol celého bloku bývalých lidových demokracií, jejichž silnou vzájemnou provázanost potřebujeme z ekonomických i bezpečnostních důvodů. Jaké tedy jsou (politické) vazby mezi Polskem a Českem? V této části Maciej Ruczaj vyjasní, že Češi jsou národ, který má rád praktické věci, a proto vstřícně reaguje na „polský modernizační zázrak“, uvede, že Poláci se stydí za okupaci Československa víc, než nakolik jim ji Češi vyčítají, probere se možné pozadí vztahů někdejšího českého a polského disentu a nakonec se Lukáš s Maciejem mírně pohádají o tom, kdy a zda vůbec má smysl z veřejného prostoru odstraňovat symboly ruské moci a poroby. Je důležitější bourat sochu maršála Koněva, anebo by bylo lepší dostavět dálnice do Polska? A není náhodou Česko dostatečně bohatá země, aby zvládla obojí současně?
Aneb konečně podcast, kde se vztahy mezi sousedy řeší do hloubky.

V posledních letech si Češi konečně všimli, že jejich severním sousedem je Polsko. Ale rozumíme polskému vztahu ke slovanství a Slovanům? Jak Poláci sami sebe v Evropě vnímají a čím definují svou státnost? Co to znamená, když hovoříme o piastovském a jagellonském modelu Polska? Existuje něco jako dějinná mise Polska? Patří vůbec Polsko do střední Evropy? O tom a mnohém dalším hovoří ve čtrnácté epizodě svého podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s politologem a diplomatem Maciejem Ruczajem. Epizodu tradičně vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích včetně YouTube také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.
Polské dějiny jsou značně odlišné od českých – jsou sice také definovány vztahem k Německu, ale mnohem více také k Rusku. Z pohledu obou mocností bylo Polsko vnímáno jako zaostalá periferie, kterou je potřeba kolonizovat. Zároveň v dějinách Polska hraje významnou roli Polsko-litevská unie, stát budovaný od začátku jinak než další evropské říše: decentralizovaně. Centralizované státy však vnímaly tento státní rys za slabost vhodnou k využití, a tak byla unie na konci 18. století rozparcelována sousedními impérii, což lze vnímat jako počátek truchlivých osudů střední Evropy v následujících staletích.
Po úvodu vymezujícím tyto pojmy včetně náhledu na to, co je to „realistické“ piastovské Polsko, snažící se udržet v tradičních polských državách, a co je to „romantizující“ jagellonské Polsko, pro které je živá vzpomínka na dávný mnohonárodnostní stát, se diskuse sourozenců a s jejich hostem stočí třeba k tomu, jak veliký myšlenkový vývoj prodělalo polské myšlení v druhé půli dvacátého století, kdy reformulovalo svůj vztah k sobě samému a začalo respektovat, že stará polská kulturní centra jako Lvov či Vilnius již nebudou polská a že naopak bytostným zájmem další klidné existence Polska jsou nezávislé a svobodné Bělorusko, Litva a Ukrajina.
Snaha urovnat vztahy se sousedy a organizovat si je po svém, bez diktátu kterékoli mocnosti, položila základ středoevropského zázraku, ke kterému došlo v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu: tehdy bývalé sovětské kolonie dokázaly táhnout pospolu za jeden provaz, takže – jak říká Maciej Ruczaj – tehdy „ocas mával psem“. To znamená, že státy našeho regionu, které v Evropě většinou hrají druhé housle, dokázaly přetavit svou zkušenost s ruským
imperialismem v politiku, již přejala celá Evropa. Politika ale není jen růžová a vítězná: jako bolavá rána naší části Evropy se totiž ukazuje Bělorusko, bez jehož samostatné existence nefunguje koncepce bezpečnostní zóny mezi střední Evropou a Ruskem. Úkolem Polska tak mimo jiné je usilovat, aby se nevytratila běloruská občanská společnost.
Ačkoliv to je vlastně úkol celého bloku bývalých lidových demokracií, jejichž silnou vzájemnou provázanost potřebujeme z ekonomických i bezpečnostních důvodů. Jaké tedy jsou (politické) vazby mezi Polskem a Českem? V této části Maciej Ruczaj vyjasní, že Češi jsou národ, který má rád praktické věci, a proto vstřícně reaguje na „polský modernizační zázrak“, uvede, že Poláci se stydí za okupaci Československa víc, než nakolik jim ji Češi vyčítají, probere se možné pozadí vztahů někdejšího českého a polského disentu a nakonec se Lukáš s Maciejem mírně pohádají o tom, kdy a zda vůbec má smysl z veřejného prostoru odstraňovat symboly ruské moci a poroby. Je důležitější bourat sochu maršála Koněva, anebo by bylo lepší dostavět dálnice do Polska? A není náhodou Česko dostatečně bohatá země, aby zvládla obojí současně?
Aneb konečně podcast, kde se vztahy mezi sousedy řeší do hloubky.

Aplikace Youradio Talk

Poláky všichni vnímali jako zaostalou periferii Evropy, dneska mají nejvyšší růst na světě

Poslechněte si podcast