Echo Media

Zpravodajství

Politické zprávy

Paradox důstojnosti: je prý nezcizitelná, ale my ji přesto ztrácíme

Echo Podcasty

Audio a video obsah od redakce deníku Echo24.cz a Týdeníku Echo. 

•	Echo Porada
•	Hrot Pavla Štrunce
•	Echo Salon
•	Muži za pultem
•	Výpravy Jiřího Peňáse
•	Pravda neexistuje TM
•  Minulost není historie

Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.To vše nelze vyloučit, lecjaký filozof by i dnes souhlasil. Ale také je pravda, že tenhle pojem bývá označován za sám princip poválečných ústav, třeba ta německá na tom pojmu stojí a stala se v tomto ohledu vzorem. Ostatně i v Listině základních práv a svobod čteme hned v prvním článku: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“Ale z toho, jak se pojem užívá, nemůžeme než nabýt dojmu, že možná opravdu nevíme, o co jde. Třeba v knize Důstojnost od Petra Třešňáka se dočteme o rozsudku soudkyně městského soudu, v němž se píše, že důstojnost lidí se sníženou inteligencí „je v jiné úrovni“. Jindy se někdo ve veřejném prostoru nechá slyšet, že důstojnost si člověk musí zasloužit.Autorka podcastu se na tento sporný pojem zaměří vycházejíc ze dvou knih: z knihy Důstojnost (2024) od novináře Petra Třešňáka a knihy Jeden způsob, jak žít. O rozmanitosti lidské důstojnosti (2013) od švýcarského myslitele Petera Bieriho. Druhý zmíněný definoval důstojnost jako něco, co neexistuje přirozeně, bez našeho přispění, o co však stojí za to usilovat. Víme-li o důstojnosti – té své i druhých – a chováme-li se tak, jako by skutečně byla nezcizitelná, chrání nás to před mnohdy fatálními selháním, ale i bolestí a utrpením.Společné je přístupu Třešňáka i Bieriho, že nechápou důstojnost jako objektivní danou vlastnost člověka, ale výkon ve vztahu k sobě i k druhým. Je-li to pravda, znamená to, že důstojnost musíme v sobě i v druhých aktivně rozvíjet a odhalovat. Co konkrétně to znamená? Pro oba autory je důstojnost spjatá s určitou mírou nezávislosti, s touhou život jen „nemít“, ale vést jej. U většiny lidí to problém nebývá. Ale právě u lidí třeba se sníženým intelektem zapomínáme, jak ukazuje Petr Třešňák ve své mimořádné knize, že i oni chtějí svůj život vést, nejen mít: třeba si určit to, jak budou trávit svůj čas, co budou jíst, co si obléknou. Důstojnost nespočívá jen v tom, že v tom nebudeme bránit, ale že naopak budeme hledat možnosti, jak to umožnit. Jejich – ale i naše – důstojnost tkví rovněž v tom, že vlastní představivostí budeme v druhých tuto schopnost rozvíjet, případně i učit ji nacházet.Fakt sníženého intelektu není z tohoto hlediska nepřekročitelnou daností; i intelekt je něco, co v závislosti na představivosti okolí a ošetřovatelů můžeme lépe nebo více rozvíjet. To nakonec platí pro všechny. I lidé s „nesníženým“, ba třeba vysokým intelektem potřebují, aby druzí svou představivostí k jejich myšlení přispívali. A všichni také potřebujeme, aby nám druzí připisovali důstojnost. Je to základní pojem západního ústavního pořádku, ale především dobrého života, jak ukazuje Peter Bieri. A také je to jeden z těch pojmů, na které nemáme data. Jakmile si důstojnost vzájemně přestaneme připisovat, budeme ji ztrácet.KapitolyI. Soudkyně: Ne všichni mají důstojnost na stejné úrovni [úvod až 10:00]II. Dějiny důstojnosti [10:00 až 26:40]III. „Pojem důstojnosti nám umožňuje v životě lépe obstát.“ [26:40 až 42:35]IV. „Nikdy nezapomeň, že jsi královská dcera.“ [42:35 až konec]

Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.To vše nelze vyloučit, lecjaký filozof by i dnes souhlasil. Ale také je pravda, že tenhle pojem bývá označován za sám princip poválečných ústav, třeba ta německá na tom pojmu stojí a stala se v tomto ohledu vzorem. Ostatně i v Listině základních práv a svobod čteme hned v prvním článku: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“Ale z toho, jak se pojem užívá, nemůžeme než nabýt dojmu, že možná opravdu nevíme, o co jde. Třeba v knize Důstojnost od Petra Třešňáka se dočteme o rozsudku soudkyně městského soudu, v němž se píše, že důstojnost lidí se sníženou inteligencí „je v jiné úrovni“. Jindy se někdo ve veřejném prostoru nechá slyšet, že důstojnost si člověk musí zasloužit.Autorka podcastu se na tento sporný pojem zaměří vycházejíc ze dvou knih: z knihy Důstojnost (2024) od novináře Petra Třešňáka a knihy Jeden způsob, jak žít. O rozmanitosti lidské důstojnosti (2013) od švýcarského myslitele Petera Bieriho. Druhý zmíněný definoval důstojnost jako něco, co neexistuje přirozeně, bez našeho přispění, o co však stojí za to usilovat. Víme-li o důstojnosti – té své i druhých – a chováme-li se tak, jako by skutečně byla nezcizitelná, chrání nás to před mnohdy fatálními selháním, ale i bolestí a utrpením.Společné je přístupu Třešňáka i Bieriho, že nechápou důstojnost jako objektivní danou vlastnost člověka, ale výkon ve vztahu k sobě i k druhým. Je-li to pravda, znamená to, že důstojnost musíme v sobě i v druhých aktivně rozvíjet a odhalovat. Co konkrétně to znamená? Pro oba autory je důstojnost spjatá s určitou mírou nezávislosti, s touhou život jen „nemít“, ale vést jej. U většiny lidí to problém nebývá. Ale právě u lidí třeba se sníženým intelektem zapomínáme, jak ukazuje Petr Třešňák ve své mimořádné knize, že i oni chtějí svůj život vést, nejen mít: třeba si určit to, jak budou trávit svůj čas, co budou jíst, co si obléknou. Důstojnost nespočívá jen v tom, že v tom nebudeme bránit, ale že naopak budeme hledat možnosti, jak to umožnit. Jejich – ale i naše – důstojnost tkví rovněž v tom, že vlastní představivostí budeme v druhých tuto schopnost rozvíjet, případně i učit ji nacházet.Fakt sníženého intelektu není z tohoto hlediska nepřekročitelnou daností; i intelekt je něco, co v závislosti na představivosti okolí a ošetřovatelů můžeme lépe nebo více rozvíjet. To nakonec platí pro všechny. I lidé s „nesníženým“, ba třeba vysokým intelektem potřebují, aby druzí svou představivostí k jejich myšlení přispívali. A všichni také potřebujeme, aby nám druzí připisovali důstojnost. Je to základní pojem západního ústavního pořádku, ale především dobrého života, jak ukazuje Peter Bieri. A také je to jeden z těch pojmů, na které nemáme data. Jakmile si důstojnost vzájemně přestaneme připisovat, budeme ji ztrácet.KapitolyI. Soudkyně: Ne všichni mají důstojnost na stejné úrovni [úvod až 10:00]II. Dějiny důstojnosti [10:00 až 26:40]III. „Pojem důstojnosti nám umožňuje v životě lépe obstát.“ [26:40 až 42:35]IV. „Nikdy nezapomeň, že jsi královská dcera.“ [42:35 až konec]

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Paradox důstojnosti: je prý nezcizitelná, ale my ji přesto ztrácíme

Poslechněte si podcast