Echo Media

Zpravodajství

Politické zprávy

Od čtenáře knih k uživateli digitálních obsahů: Jak nás mění styl čtení? Pravda neexistuje? #35

Echo Podcasty

Audio a video obsah od redakce deníku Echo24.cz a Týdeníku Echo. 

•	Echo Porada
•	Hrot Pavla Štrunce
•	Echo Salon
•	Muži za pultem
•	Výpravy Jiřího Peňáse
•	Pravda neexistuje TM
•  Minulost není historie

Kniha mizí. Napříč západním světem klesá počet knihoven i knihkupectví, stále více bytů se obejde bez regálů na čtivo. Tento posun měl dramatickou předehru: dvacáté století se občas nazývá stoletím zničené knihy. Jen během Druhé světové války bylo v knihovnách zničeno na 75 miliónů svazků.
Že mizí fyzické knihy, neznamená, že lidé nečtou. Především ve Spojených státech jsou populární elektronické knihy. Ale to, jestli čteme fyzickou nebo elektronickou knihu, je zásadní, alespoň takto mluví ne nepřesvědčivé studie. A nakonec to nejspíše sami víme. Když čteme fyzickou knihu, zpravidla odkládáme telefon, aspoň na chvíli se odpojujeme. Když čteme e-knihu, klikáme i mimo stránku. Zatímco dříve se četlo zleva doprava, dnes se čte diagonálně: z levého horního kraje do pravého dolního. Stránky tedy skenujeme. 
Tím přicházíme o schopnost toho, co výzkumníci označují jako deep reading, hluboké čtení. V čem může být problém? Zmíněná dovednost je považována za souznačnou se sebekontrolou a stojí na ní osvícenecký pojem člověka. Moderní subjekt je čtenář. Třeba německý sociolog Andreas Reckwitz má za to, že se dnes proměňujeme ze čtenářů v uživatele. Co odlišuje uživatele od čtenáře? Uživatel volí mezi obsahy, ale čtenáři je přisuzována moc být svobodný. Předností takového člověka-čtenáře není to, že zná odpověď na otázku, ale že je schopen samu otázku změnit.
Přesto by bylo předčasné vyhlašovat konec civilizace tak, jak ji známe. Je totiž třeba zvážit, že málokdy, nejspíše nikdy, se nečetlo tolik jako dnes. Člověk se topí v písmu. Moderní západní společnosti, v nichž převládá sektor služeb, stojí na čtení a psaní. Ať už jste úředník, politik, učitel, marketér, čtete a píšete nejspíše více než generace před vámi. I to má svůj pojem: hyper-reading. Tento typ čtení se od deep reading liší tím, že to první spočívá na rychlém zvládání informací, to druhé na sledování argumentů a děje. 
Autorka podcastu Tereza Matějčková navrhuje, že je slepou cestou bojovat proti rychlému čtení. Spíše je správné poučit se z toho, jak četly dřívější kultury, třeba i ta řecká, a včlenit některé tyto aktivity do svého života. Nejde jen o hluboké čtení. V klasických jazycích je čtení synonymem pro recitování, předčítání, mluvení nahlas. Teprve v raném středověku se stalo běžné číst potichu. Nedávno přitom ukázali neurologové, jak prospěšné je čtení nahlas – člověk si přečtené řádově lépe pamatuje, navíc se lépe soustředí a textu snáze porozumí. A co teprve, když člověk někomu čte… 

Kapitoly
I. Čtení hlasem civilizace? [úvod až 12:50]
II. Sumer a Egypt: Číst znamená recitovat. [12:50–23:31]
III. Platón: Pravdu nečteme, ale slyšíme. [23:31–40:06]
IV. Zrod knihtisku, hlubokého čtení a individuality [40:06–53:15]
V. Kdo čte, je podezřelý – a připraven trpět. [53:15–1:04:00]
VI. Současnost: Od hyper-reading zpět k deep-reading? [1:04:00 až konec]

Bibliografie
Aurelius Augustinus, Vyznání I–IX, přel. Jiří Šubrt, Praha: OIKOYMENH.
Naomi S. Baron, How We Read Now, Oxford: Oxford University Press, 2021.
Steven Roger Fischer, A History of Reading, London: Reaktion Books, 2003.
Helmut Hilz, Geschichte des Buches, München: C. H. Beck, 2022.
Alberto Manguel, A History of Reading (Kindle Edition), London: Penguin Publishing Group, 1996.
Bruno Patino, La civilisation du poisson rouge: Petit traité sur le marché de l’attention, Paris: Grasser, 2020.
Platón, Faidros, přeložil František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 1993.
Andreas Reckwitz, „Kleine Genealogie des Lesens als kulturelle Praxis“, in: Katharina Raabe – Frank Wegner (vyd.), Warum Lesen. Mindestens 24 Gründe, Berlin: Suhrkamp, 2020, str. 26–37.

Kniha mizí. Napříč západním světem klesá počet knihoven i knihkupectví, stále více bytů se obejde bez regálů na čtivo. Tento posun měl dramatickou předehru: dvacáté století se občas nazývá stoletím zničené knihy. Jen během Druhé světové války bylo v knihovnách zničeno na 75 miliónů svazků.
Že mizí fyzické knihy, neznamená, že lidé nečtou. Především ve Spojených státech jsou populární elektronické knihy. Ale to, jestli čteme fyzickou nebo elektronickou knihu, je zásadní, alespoň takto mluví ne nepřesvědčivé studie. A nakonec to nejspíše sami víme. Když čteme fyzickou knihu, zpravidla odkládáme telefon, aspoň na chvíli se odpojujeme. Když čteme e-knihu, klikáme i mimo stránku. Zatímco dříve se četlo zleva doprava, dnes se čte diagonálně: z levého horního kraje do pravého dolního. Stránky tedy skenujeme. 
Tím přicházíme o schopnost toho, co výzkumníci označují jako deep reading, hluboké čtení. V čem může být problém? Zmíněná dovednost je považována za souznačnou se sebekontrolou a stojí na ní osvícenecký pojem člověka. Moderní subjekt je čtenář. Třeba německý sociolog Andreas Reckwitz má za to, že se dnes proměňujeme ze čtenářů v uživatele. Co odlišuje uživatele od čtenáře? Uživatel volí mezi obsahy, ale čtenáři je přisuzována moc být svobodný. Předností takového člověka-čtenáře není to, že zná odpověď na otázku, ale že je schopen samu otázku změnit.
Přesto by bylo předčasné vyhlašovat konec civilizace tak, jak ji známe. Je totiž třeba zvážit, že málokdy, nejspíše nikdy, se nečetlo tolik jako dnes. Člověk se topí v písmu. Moderní západní společnosti, v nichž převládá sektor služeb, stojí na čtení a psaní. Ať už jste úředník, politik, učitel, marketér, čtete a píšete nejspíše více než generace před vámi. I to má svůj pojem: hyper-reading. Tento typ čtení se od deep reading liší tím, že to první spočívá na rychlém zvládání informací, to druhé na sledování argumentů a děje. 
Autorka podcastu Tereza Matějčková navrhuje, že je slepou cestou bojovat proti rychlému čtení. Spíše je správné poučit se z toho, jak četly dřívější kultury, třeba i ta řecká, a včlenit některé tyto aktivity do svého života. Nejde jen o hluboké čtení. V klasických jazycích je čtení synonymem pro recitování, předčítání, mluvení nahlas. Teprve v raném středověku se stalo běžné číst potichu. Nedávno přitom ukázali neurologové, jak prospěšné je čtení nahlas – člověk si přečtené řádově lépe pamatuje, navíc se lépe soustředí a textu snáze porozumí. A co teprve, když člověk někomu čte… 
 
Kapitoly
I. Čtení hlasem civilizace? [úvod až 12:50]
II. Sumer a Egypt: Číst znamená recitovat. [12:50–23:31]
III. Platón: Pravdu nečteme, ale slyšíme. [23:31–40:06]
IV. Zrod knihtisku, hlubokého čtení a individuality [40:06–53:15]
V. Kdo čte, je podezřelý – a připraven trpět. [53:15–1:04:00]
VI. Současnost: Od hyper-reading zpět k deep-reading? [1:04:00 až konec]
 
Bibliografie
Aurelius Augustinus, Vyznání I–IX, přel. Jiří Šubrt, Praha: OIKOYMENH.
Naomi S. Baron, How We Read Now, Oxford: Oxford University Press, 2021.
Steven Roger Fischer, A History of Reading, London: Reaktion Books, 2003.
Helmut Hilz, Geschichte des Buches, München: C. H. Beck, 2022.
Alberto Manguel, A History of Reading (Kindle Edition), London: Penguin Publishing Group, 1996.
Bruno Patino, La civilisation du poisson rouge: Petit traité sur le marché de l’attention, Paris: Grasser, 2020.
Platón, Faidros, přeložil František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 1993.
Andreas Reckwitz, „Kleine Genealogie des Lesens als kulturelle Praxis“, in: Katharina Raabe – Frank Wegner (vyd.), Warum Lesen. Mindestens 24 Gründe, Berlin: Suhrkamp, 2020, str. 26–37.

Aplikace Youradio Talk

Od čtenáře knih k uživateli digitálních obsahů: Jak nás mění styl čtení? Pravda neexistuje? #35

Poslechněte si podcast