
O filozofii statusu: Začíná svoboda tam, kde končí strach o pověst?

Podle známého rčení existují lidé, kteří se starají o svou pověst, a pak ti, kteří ji mají. Dokonale to vystihuje Diogena, filozofického performera, od něhož se nedochoval jediný spis, zato se stal nesmrtelným díky pověsti člověka, který dělal vše pro to, aby si ji zničil. Diogenes považoval péči o vlastní pověst a pýchu za překážky svobody. Podle jedné z antických historek se dokonce po skončení řeči, kterou si získal obdiv publika, před posluchači vykálel na zem. V jediném okamžiku tak proměnil obdiv v pohoršení. Možná tím dal najevo, že závislost na potlesku je příliš nízká pohnutka.
Na tom asi něco je. Jenže v Diogenově filozofickém heroismu je také cosi podezřelého. Současná italská filozofka Gloria Origgiová poukazuje na to, že vztah k druhým je neoddělitelnou součástí našeho já. V našem vztahu k sobě samým a druhým rozlišuje tři roviny: co si myslíme sami o sobě, co si o nás myslí druzí a co si myslíme, že si o nás druzí myslí. Navíc upozorňuje, že reputace hraje v dnešním nepřehledném světě zásadní roli: jakkoli je pověst vždy zjednodušením druhého člověka, ne-li jeho karikaturou, pomáhá nám reputace orientovat se ve světě, jehož složitost sami nedokážeme obsáhnout.
Ale také je třeba rozlišovat mezi uznáním a reputací. Jak ukazují Hegel a jeho pokračovatel, současný filozof Axel Honneth, svoboda nespočívá v nezávislosti na druhých. Naopak: bez vzájemného uznání nemůžeme být skutečně svobodní. I Diogenovy performance předpokládaly publikum, byť neusiloval o jeho souhlas. Honneth navíc připomíná, že potřebujeme – nejen jako děti – lásku, která je také jednou z podob uznání. Moderní státy zase vtělily princip vzájemného respektu do právního řádu: jsme si rovni v důstojnosti a základních právech, ať už je naše pověst jakákoli. Volně podle Aristotela bychom mohli říct, že kdo dokáže žít bez uznání, je buď zvíře, nebo bůh. Ale znovu: pověst a uznání nejsou totéž. Možná tedy svoboda nezačíná tam, kde přestáváme potřebovat druhé, ale tam, kde přestáváme potřebovat jejich obdiv.