Nenasytné já, nenasytné tělo: narcismus pro digitální věk
Jak to máte s kalorickým deficitem? Je to základní cesta k hubnutí: vydávat více energie než přijímat. Existuje však dobrý důvod, proč se tímto principem zabývat i v širším kontextu toho, co dnes znamená být člověkem. Podle německého psychiatra a filozofa Thomase Fuchse, který spolu se svým kolegou Thomasem Arnoldem napsal knihu Nenasytné já. Fenomenologie narcismu (2026) nelze o lidském já ani o jeho poruchách uvažovat bez jeho vtělení.
Tím se dostáváme k jejich originálnímu přístupu k narcismu – jinak už poněkud ohranému tématu. Thomas Fuchs jako psychiatr nemá nic proti tomu, když se konkrétní diagnóza užívá v nadsázce jako popis celé společnosti. Poruchy lidského já ostatně nelze promýšlet nezávisle na společnosti, jejíž součástí jsou. A digitální kapitalismus nejenže narcismus toleruje, spíše jej systematicky posiluje. Těm mnohým autorům, kteří užili narcismus pro popis celé společnosti, však autoři namítají dvě věci. Zaprvé upozorňují, že filozofové a sociologové často vycházejí z pojetí Sigmunda Freuda, které je podle nich dnes už překonané. Zadruhé nejsou spokojeni ani s tím, jak s narcismem pracuje současná psychiatrie: opomíjí klíčový aspekt – že narcis specifickým způsobem zachází se svým tělem.
Tělo je v jistém smyslu jádrem problému. Na jedné straně žijeme v odtělesněné době – mnoho věcí lze zvládat virtuálně. Tělo už tolik nepotřebujeme, a tak se může stát kultovním objektem: optimalizujeme výkon, sledujeme kalorické deficity – a zároveň roste nespokojenost se vzhledem. Lidé s narcistickými sklony nechtějí, aby tělo přibíralo, stárlo – aby vůbec podléhalo vlastní logice. V tomto smyslu je narcistní i průmysl dlouhověkosti: je veden snahou překonat přirozené meze tělesnosti a proměnit tělo v objekt plně podřízený kontrole.
Thomas Fuchs však neusiluje jen o popis psychických poruch. Upozorňuje, že narcismus představuje narušení nikoli pouze na psychologické, ale už na ontologické rovině lidského já – a právě zde vstupuje do hry filozofie. Ukazuje to jeho výklad narcisovy časovosti. Narcis totiž typicky trpí poruchou prožívání času, což se obyčejně redukuje na heslo stres. Jenže podstata je hlubší: narcis se neustále „předbíhá“, a právě proto není nikdy skutečně přítomen – ani sobě, natož druhým. Svět se mu jeví jako pomalý, zadrhávající, frustrující. Čím více chce žít, tím méně žije.
To, že je jedním z autorů psychiatr, se prozrazuje především v závěru knihy: nabízí náčrt léčby, která však není jen klinická, ale i filozofická. Jejím východiskem je rozklad představy o vlastní výjimečnosti. Místo toho je třeba přitakat si nikoli za výkony, ale v obyčejnosti. Právě tady se však nejčastěji projevuje narcistický odpor. Otevřenost – vůči světu, druhým i sobě samému – znamená vzdát se permanentní sebekontroly, která narcise drží pohromadě. V tom se ukazuje, že důraz na úspěch není ambicí, ale obranou: uzavírá a izoluje. Narcis otevřenost neunese. A právě v tom spočívá jeho selhání – může být úspěšný ve světě, ale selhává v životě.
Kapitoly
I. Výroba narcisů v odtělesněném světě [začátek až 25:50]
II. „Mozek nemyslí.“ [25:50 až 39:25]
III. Proti Freudovi: narcismus není původní stav [39:25 až 50:20]
IV. Narcismus: struktura digitálního vnímání [50:20 až 59:30]
V. Hladové tělo narcisovo [59:30 až 01:05:20]
VI. Narcisův čas: proklínaná trpělivost [01:05:20 až 01:11:45]
VII. Narcisova etika [01:11:45 až 01:17:30]
VIII. Léčba: Přijetí obyčejnosti [01:17:30 až konec]