Echo Media

Zpravodajství

Politické zprávy

Mnichovská kapitulace jako české národní trauma. Proč jsme se nebránili?

Echo Podcasty

Audio a video obsah od redakce deníku Echo24.cz a Týdeníku Echo. 

•	Echo Porada
•	Hrot Pavla Štrunce
•	Echo Salon
•	Muži za pultem
•	Výpravy Jiřího Peňáse
•	Pravda neexistuje TM
•  Minulost není historie

Kořeny národního traumatu - Málokterá událost naší novodobé historie vzbuzuje tolik emocí jako mnichovská kapitulace, tedy přijetí Mnichovské dohody 30. září 1938. Odstoupení nemalé části území československého státu Německu způsobilo již tehdy našemu národu trauma, které trvá do dneška. Tehdy občané nechápali -a ani dnes úplně nechápeme - jak bylo možné, že jsme rychle kapitulovali a přišli o část území. Nejčastěji pokládaná otázka zní, zda jsem se měli nebo neměli bránit. O Mnichovské dohody si ale vyprávíme více příběhů, které nás mají ovšem především vyvinit z odpovědnosti za vlastní osud. Nejrozšířenějším příběhem je příběh o zradě. Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali. Takto svůj žal tehdy vyzpíval básník František Halas. Časem se příběh o zradě rozkošatěl, zrádců bylo více, například podle komunistů byla hlavním zrádcem pracujícího lidu buržoazie. Prezident Beneš byl jednou sám zrazeným, jindy zase zrádcem. Užitečnější než lamentovat nad zradou Francie a Anglie je zeptat se, zda nešlo spíš o selhání naší zahraniční politiky nebo o důsledek samotného uspořádání státu. Jak připomenul již koncem 20. let Emanuel Rádl, česká politická reprezentace nedokázala vytvořit politický národ, tedy nějakou sjednocující identitu na jiném než na základě jazykového nacionalismu. Asi jsme na to měli málo času. Německým stranám trvalo několik let, než se aspoň částečně zapojili do řízení státu. Významnou roli v radikalizaci Němců pak sehrála ekonomická krize. Jednak se díky ní dostal v Německu k moci Hitler, jednak byly dopady krize v oblastech obývaných našimi Němci dlouhodobější a horší.Smluvně nám pomoci byla vázána pouze Francie, nikoli Británie. Jenže remilitarizace Porýní v roce 1936 značně ztížila potenciální pomoc Francie střední Evropě. Jednou ze slabin meziválečné demokracie bylo také to, že jsme neměli dobré vztahy se sousedy. Vztahy s Rakouskem byly chladné, byť korektní, s Polskem jsme dokonce po válce i válčili, Maďarsko přišlo vznikem Československa o celé horní Uhry. I dnešní vojenští historikové se shodují v tom, že z vojenského hlediska postrádala vojenská obrana smysl. Armáda nebyla dostatečně vyzbrojena, stavěli jsme sice pevnosti v pohraničí, ale Hitler je mohl snadno obejít a zaútočit přes Moravu, nevýhodou byl také úzký podlouhlý tvar státu, který znesnadňoval obranu. Co české obyvatelstvo zmátlo, byla mobilizace, protože lidé si mysleli, že se budeme bránit. Otázka podstoupení území Německu byla poprvé na stole 15. září 1938 na setkání v Berchtesgadenu. Zanedlouho vyslal Beneš tajně do Francie takzvanou Nečasovu misi, jejíž prostřednictvím nabízel územní ústupky, ovšem zároveň požadoval, aby na něho Francouzi vyvinuli nátlak, takže by byl navenek přinucen území předat. Vláda sice věděla, že bude muset ustoupit, ale podala demisi a nová vláda vyhlásila mobilizaci. Nadšení obyvatelstva bojovat bylo velké, i když je otázkou, jak dlouho by vydrželo, až by válka skutečně začala. Klíčová demokratická instituce, tedy parlament, byl v září 1938 zcela ze hry vyšachován. Kuloární vyjednávání o dalším postupu, v jehož centru stál prezident Beneš, dalo vzniknout oblíbenému příběhu o zradě elit a jejich kabinetní politice. Jak upozornil později Pavel Tigrid, odtud pramení rezignace na jakékoli hodnoty, která většinu českého národa následně ovládla. Kromě jiného se můžeme ptát, zda by Češi a Slováci, pokud by společně krev za svůj stát, se ho po roce 1989 tak snadno vzdali? A jak bychom se chovali v roce 1968 po takové zkušenosti? Neplatí, že od jedné kapitulace vede cesta ke druhé?Lze samozřejmě namítnout, že jsme ze všeho vyšli velice dobře – přes prohru v jedné bitvě jsme vyhráli válku – dokonce ji za nás ve velké míře vybojovali jiní, takže jsme nemuseli přinést tolik obětí, a přesto jsme byli jsme na straně vítězů. Jenže trauma z Mnichova přes všechny racionální důvody přetrvává a máme dost důvodů se s ním vyrovnávat i dnes. 


X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

<p>Kořeny národního traumatu - Málokterá událost naší novodobé historie vzbuzuje tolik emocí jako mnichovská kapitulace, tedy přijetí Mnichovské dohody 30. září 1938. Odstoupení nemalé části území československého státu Německu způsobilo již tehdy našemu národu trauma, které trvá do dneška. Tehdy občané nechápali -a ani dnes úplně nechápeme - jak bylo možné, že jsme rychle kapitulovali a přišli o část území. Nejčastěji pokládaná otázka zní, zda jsem se měli nebo neměli bránit. O Mnichovské dohody si ale vyprávíme více příběhů, které nás mají ovšem především vyvinit z odpovědnosti za vlastní osud. Nejrozšířenějším příběhem je příběh o zradě. Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali. Takto svůj žal tehdy vyzpíval básník František Halas. Časem se příběh o zradě rozkošatěl, zrádců bylo více, například podle komunistů byla hlavním zrádcem pracujícího lidu buržoazie. Prezident Beneš byl jednou sám zrazeným, jindy zase zrádcem. Užitečnější než lamentovat nad zradou Francie a Anglie je zeptat se, zda nešlo spíš o selhání naší zahraniční politiky nebo o důsledek samotného uspořádání státu. Jak připomenul již koncem 20. let Emanuel Rádl, česká politická reprezentace nedokázala vytvořit politický národ, tedy nějakou sjednocující identitu na jiném než na základě jazykového nacionalismu. Asi jsme na to měli málo času. Německým stranám trvalo několik let, než se aspoň částečně zapojili do řízení státu. Významnou roli v radikalizaci Němců pak sehrála ekonomická krize. Jednak se díky ní dostal v Německu k moci Hitler, jednak byly dopady krize v oblastech obývaných našimi Němci dlouhodobější a horší.Smluvně nám pomoci byla vázána pouze Francie, nikoli Británie. Jenže remilitarizace Porýní v roce 1936 značně ztížila potenciální pomoc Francie střední Evropě. Jednou ze slabin meziválečné demokracie bylo také to, že jsme neměli dobré vztahy se sousedy. Vztahy s Rakouskem byly chladné, byť korektní, s Polskem jsme dokonce po válce i válčili, Maďarsko přišlo vznikem Československa o celé horní Uhry. I dnešní vojenští historikové se shodují v tom, že z vojenského hlediska postrádala vojenská obrana smysl. Armáda nebyla dostatečně vyzbrojena, stavěli jsme sice pevnosti v pohraničí, ale Hitler je mohl snadno obejít a zaútočit přes Moravu, nevýhodou byl také úzký podlouhlý tvar státu, který znesnadňoval obranu. Co české obyvatelstvo zmátlo, byla mobilizace, protože lidé si mysleli, že se budeme bránit. Otázka podstoupení území Německu byla poprvé na stole 15. září 1938 na setkání v Berchtesgadenu. Zanedlouho vyslal Beneš tajně do Francie takzvanou Nečasovu misi, jejíž prostřednictvím nabízel územní ústupky, ovšem zároveň požadoval, aby na něho Francouzi vyvinuli nátlak, takže by byl navenek přinucen území předat. Vláda sice věděla, že bude muset ustoupit, ale podala demisi a nová vláda vyhlásila mobilizaci. Nadšení obyvatelstva bojovat bylo velké, i když je otázkou, jak dlouho by vydrželo, až by válka skutečně začala. Klíčová demokratická instituce, tedy parlament, byl v září 1938 zcela ze hry vyšachován. Kuloární vyjednávání o dalším postupu, v jehož centru stál prezident Beneš, dalo vzniknout oblíbenému příběhu o zradě elit a jejich kabinetní politice. Jak upozornil později Pavel Tigrid, odtud pramení rezignace na jakékoli hodnoty, která většinu českého národa následně ovládla. Kromě jiného se můžeme ptát, zda by Češi a Slováci, pokud by společně krev za svůj stát, se ho po roce 1989 tak snadno vzdali? A jak bychom se chovali v roce 1968 po takové zkušenosti? Neplatí, že od jedné kapitulace vede cesta ke druhé?Lze samozřejmě namítnout, že jsme ze všeho vyšli velice dobře – přes prohru v jedné bitvě jsme vyhráli válku – dokonce ji za nás ve velké míře vybojovali jiní, takže jsme nemuseli přinést tolik obětí, a přesto jsme byli jsme na straně vítězů. Jenže trauma z Mnichova přes všechny racionální důvody přetrvává a máme dost důvodů se s ním vyrovnávat i dnes. </p>
<p>

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz</p>

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Mnichovská kapitulace jako české národní trauma. Proč jsme se nebránili?

Poslechněte si podcast