Majdan je to nejsilnější, co jsem zažil. Ve Lvově jsem hrál na cimbál klukům bez nohou, bez rukou

Majdan je to nejsilnější, co jsem zažil. Ve Lvově jsem hrál na cimbál klukům bez nohou, bez rukou„Češi si to nechtějí připustit nebo se na to snaží zapomenout, ale Ukrajinci – alespoň ti zakarpatští – nás skutečně mají rádi. Znají nás, jezdí sem pracovat, jejich řeč je velmi podobná moravštině. Tyhle vztahy jsou pro nás bohatství,“ říká v nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované cestovatel Jiří Eibensteiner. Spolu s bratry Jakubem a Lukášem Novosadovými vzpomíná mimo jiné na to, jak navštívíl kyjevské náměstí Majdan, kde zažil atmosféru revolučních dní, nebo jak ve Lvově ve špitále muzicíroval zraněným vojákům či na Koločavě postiženým dětem v dětském domově. „Na Majdan jsem jel, protože jsem nechápal, jak je možné, že celý svět sleduje, co se tam děje za zvěrstva a je mu to jedno,“ uvádí Eibensteiner. „Byl jsem tam sice jenom dvě noci, ale zažil jsem neskutečné naštvání lidí, kteří byli odhodlaní nenechat si ukrást stát. Kdo tam nebyl osobně, nemůže to pochopit. Když jsem vylezl v Kyjevě z náraží, jako bych přijel doprostřed apokalypsy. Rozbité centrum města, barikády, lidi formující se v polovojenské jednotky. Žáci ve věku dvanáct a třináct let v kuklách, s baseballkami, s přilbami z motorek se sešli a snažili se vyjádřit nesouhlas s tím, co se tam tenkrát odehrálo. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale bylo neskutečné pozorovat, jak se během pár dní dokáží lidi zmobilizovat a zformovat.“„Na Vánoce a Nový rok jsem několikrát naložili starou škodovku hudebními nástroji a vyrazili jsme hrát slováckou muziku na Ukrajinu. Byli jsme ve Lvově, Ivano-Frankivsku nebo Koločavě a dalších městech. No a ve Lvově jsme hráli klukům, kteří neměli ruce, neměli nohy, leželi ve špitále a my jim tam hráli na cimbál. Vlastně to byla bizarní, ale velmi lidská situace. Díval jsem se jim do očí, někteří měli výraz veselejší a zdravější než já, který jsem zrovna byl drobně nachlazen, ale někteří měli naprosto mrtvý výraz a já jsem tušil, že ten se až do konce jejich dnů nejspíš už nezmění. Tehdy jsem brečel,“ dodává Eibensteiner.„No a dětem jsme hrál ve Vilšanech, což je dědina kousek od Koločavy. Překonáš patnáct kilometrů strašlivé cesty a přijedeš do dětského domova, kde jsou děti opuštěné rodiči, je jich tam asi dvě stě a jsou to děti s mentálním nebo fyzickým postižením. Některé nemají končetiny, plazí se po zemi, další mají třeba obrovitánské hlavy. Ale pořád jsou to děti. Před válkou to v domově fungovalo tak, že tam bylo asi čtyřicet zaměstnanců a během roku neustále přijížděli dobrovolníci z celého světa. Dneska je tam včetně ředitele zaměstnanců pět nebo šest, často tam nefunguje elektrika, ale dětí musí domov obhospodařit pořád stejně. Dovedete si to vůbec představit?“ ptá se Eibensteiner.Takových historek je nejnovější epizoda plná. Dojde samozřejmě také na cestovatelské běhání po nádherných koločavských horách, kde se člověk na několik dní ztratí civilizaci a je blíže nebi a bohu. Aneb konečně duchovní podcast jaksepatří.