Češi si stále představují politiku jako boj dobra se zlem

Češi si stále představují politiku jako boj dobra se zlem

Není tajemstvím, že Češi chovají nedůvěru k politickým stranám. Přitom ještě v 60. letech 19. století většina české veřejnosti pohlížela na politiky jako na národní reprezentanty či dokonce ochránce národa. Tehdy existovala poměrně silná víra, že politickou prací lze dosáhnout zásadních změn v rámci monarchie.

Postoj k politiků a politickým stranám se ale začal kazit během I. republiky. Politika v meziválečném Československu byla mnohem více komunitní, než je dnešní politika. Politické strany měly nejen statisícové členské základny, ale každá měla i své odbory, záložny, družstva, tělocvičné jednoty, zpěvácké spolky. I tehdejší noviny byly výrazně politizované a spjaté s některým politickým táborem. Kdybychom se podívali na hlavní strany první republiky, zjistíme, že téměř všechny reprezentovaly poměrně konkrétní sociální skupiny: agrárníci zemědělce, sociální demokraté dělnictvo, lidovci katolické selské obyvatelstvo, národní demokraté podnikatelské a národně orientované městské střední a vyšší vrstvy. To je pro nás v době, kdy převažují tzv. catch all strany, těžko představitelné. Zatímco dnes – slovy Zygmunta Baumana - žijeme v tekuté modernitě, v souvislosti s meziválečným obdobím hovoří historikové o „organizované modernitě“. Občan tak stále více narážel na skutečnost, že úřady, samosprávy, družstva, podniky, jsou nějak propojeny se stranami. Začalo se mluvit o „partajničení“, které se stávalo stále větším předmětem kritiky, a s tím související partajní korupcí.

Ovšem na druhou stranu se nad tím vším vznášel imperativ Tomáše Garrigue Masaryka, který – ačkoli sám také používal z našeho hlediska ne úplně čisté praktiky - hovořil o politice jako o službě pravdě a morálce. Pro Masaryka byl nejdůležitější humanismus a to, co nazýval „socializací“ české politiky, tedy její zacílení na morální obrození občana. Možná tady má své kořeny představa, že politika má být bojem dobra se zlem, které se později chopil i Václav Havel a která stále přežívá v českém veřejném mínění.