Echo Media

Zpravodajství

Politické zprávy

Bombardování Bělehradu jsem si přál, omluvu za Srebrenici už nečekám. Češi Jugoslávce přijali dobře

Echo Podcasty

Audio a video obsah od redakce deníku Echo24.cz a Týdeníku Echo. 

•	Echo Porada
•	Hrot Pavla Štrunce
•	Echo Salon
•	Muži za pultem
•	Výpravy Jiřího Peňáse
•	Pravda neexistuje TM
•  Minulost není historie

Bombardování Bělehradu jsem si přál, omluvu za Srebrenici už nečekám. Češi Jugoslávce přijali dobřeOpíjet se v roce 1988 v socialistické Praze a pak suverénně odjet na kávu do Paříže. Prožít sametovou revoluci, vnímat nádech svobody v Československu, zároveň sledovat, že o vlastní svobodu přicházím, protože můj stát se propadá do krvavé vřavy. Dívat se na poklidný rozpad Československa a přitom se sám sebe ptát, jestli válka v Chorvatsku nebo v Bosně je i moje válka. Emigrovat do Prahy, přitom se starat o rodinu v obléhaném Sarajevu. No a pak proměnit svůj život pod tíhou těchto zážitků: založit a vést nejvýznamnější festival dokumentárních filmů Jeden svět, věnovat se konfliktům v Barmě nebo Gruzii a pomáhat tamním lidem. To jsou jenom některé ze zákrut fascinujícího života „žižkovského Sarajevana“ Igora Blaževiče. „Nikdy jsme nechtěl zobrazovat utrpení lidí ve válce, ale to, že se i v tak šílených chvílích dokázali zachovat svobodně, statečně, lidsky,“ říká kromě mnoha jiných věcí bratrům Jakubovi a Lukáši Novosadovým v další epizodě jejich sourozeneckého podcastu Hej, Slované.Na začátku Igor Blaževič vzpomíná na přelom osmdesátých a devadesátých let, popisuje své zážitky a pozorování z doby, kdy jako Jugoslávec začal pociťovat, že přichází o svobodu, na kterou byl zvyklý, a kdy nemohl cestovat na svůj jugoslávský pas (poprvé mu to znemožnili, jaký paradox, Slovinci), a zároveň sledoval, jak Češi, do té doby utlačovaní, svou svobodu nabývají. Mluví také o tom, jak se stal „sluníčkářem“, tedy zapadl do českých disidentských kruhů, a skrze ně vnímal dění v Česku, nebo jak si postupně uvědomoval, že válka v Jugoslávii, konkrétně v Bosně, se ho osobně dotýká, protože mu v obléhaném městě zůstala celá rodina. Ostatně jaká je Igorova osobní identita? Je Jugoslávec? Bosenský Jugoslávec? Chorvat? Sarajevan? Žižkovský Bosňan? Anebo světoobčan, který ztratil část své duše?Řeč přijde také na to, zda v sobě člověk může utišit válečné trauma, zda Mezinárodní soudní tribunál dokázal zahladit nějaké bolesti, aby na postižených místech došlo alespoň k minimální katarzi, anebo zda to překvapivě vůbec nedokázal. Jedno ze silných míst celého rozhovoru je o tom, zda očekávat omluvu od agresorů, anebo ne („se Srby jsem se znovu začal přátelit, až když jsem od nich přestal očekávat omluvy za Srebrenici – neomluvil se totiž žádný“). Není touha po omluvách vlastní jenom nám západním křesťanům? Dojde také na úvahu o spojeneckém bombardování Bělehradu, s nímž Igor Blaževič souhlasil, ba dokonce po něm volal, s čímž se musí vyrovnat Jakub, který Bělehrad považuje za svůj druhý domov. Dále Igor vypráví, že se po válce zhroutil a musel půl roku odpočívat, načež odjel na druhou stranu světa zkoumat, zda se tamní konflikty liší od našich, nebo ne. „Přitom si člověkuvědomí, že když má válečné zážitky, získá určitou senzibilitu, díky níž konfliktům rozumí lépe. A dostavuje se určitý adrenalin, už to ovzduší pořád trochu potřebujete.“Hovoříme také o tom, jak česká společnost přijímala v devadesátých letech uprchlíky z Jugoslávie: „Nebyl to vůbec žádný problém. Válka v Jugoslávii byla první válka svobodného Československa, přijímali nás také proto, že jsme pro Čechy představovali jejich sen o moři a že nechápali, proč jsme to udělali a začali po sobě střílet. My jsme promarnili svou šanci: byli jsme o třicet let napřed před ostatními státy východního bloku, mohli jsme být první v Evropské unii. Místo toho jsme se začali vraždit,“ uvažuje Igor Blaževič. A pokud jde o dnešek a poměry Čechů k ukrajinské emigraci, dodává: „Svět začal být velmi nestabilní a komplikovaný, my jako Západ jsme ztratili sebevědomí, že víme, co je správné. Výsledkem je sebeuzavření společnosti, té liberální. Ukrajina to trochu, aspoň na chvíli, změnila, a společnost byla ochotná se zase otevřít. A už je to zase pryč.“Velký portrét výjimečného muže. Mnoho silných myšlenek weltmana, který si prošel ledasčím. Aneb konečně podcast, který odkrývá člověka.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Bombardování Bělehradu jsem si přál, omluvu za Srebrenici už nečekám. Češi Jugoslávce přijali dobře

Poslechněte si podcast