Martin Vaculík představuje svoji knižní prvotinu “Do nebe pojedeme trabantem”

V práci po mě chtěli, abych napsal svoji autobiografii. Byť moje dětství a dospívání obsahovalo i velmi vtipné momenty, necítím se tak zajímavým, abych psal jenom o sobě. Kniha Do nebe pojedeme trabantem tak je především o autech. Ale také o tom, jak mě formovala, co jsem s nimi prožíval a o době kolem nich. Auto je nejen sofistikovaný strojírenský výrobek a dopravní prostředek, ale i nástroj sebeurčení. Volbou automobilu o sobě okolí často chceme něco říci. Auto je také svědkem doby svého vzniku, životů a potřeb lidí v ní. Často máme rádi i špatná auta, pakliže s nimi máme spojené příjemné zážitky. Životní úroveň máme většinou tak vysokou, že si nemusíme zvolit to auto, které za dané peníze představuje tu nejlepší protihodnotu, ale můžeme jít do takového, které je nám sympatické, které vyjadřuje naši osobnost a které máme rádi.  Já mám proto ze všech aut nejradši trabanta. Umím dlouho mluvit, a dočtete se to v knize, o tom, v čem byla jeho konstrukce kvalitní a jak překonala četná materiálová i technologická omezení. Fascinuje mě, že ve skromných poměrech a s nízkými náklady vznikl vůz, který si i chudí lidé mohli dovolit a který jim dobře sloužil. Jeho dvoudobý motor, dehonestovaný pro hluk a zápach spáleného oleje, má velmi chytrou konstrukci i zajímavé technologie.  Našeho trabanta jsem miloval a obdivoval, jak skromná dvouválcová šestistovka zvládala s celou rodinou cesty za prarodiči na Slovensko. V dospělosti o sobě trabantem chci říci, že jsem statečný a že byť mi pánbůh v ničem moc nenadělil, peru se srdnatě.  Trabant je také můj apel na skromnost, která nám teď bude velice zapotřebí. Ať už se vydáme cestou dekarbonizace (kterou bych volil já, byť bude drahá a nebude to bez ústupků z komfortu) nebo budeme dál závislí na fosilních palivech (a budeme si na ně muset vydělat dovednostmi a znalostmi), musíme být pracovití a skromní. Jinak dětem odkážeme sucho, nejistotu a dluhy.  Kniha, kterou už můžete objednávat na www.ikiosek.cz/vaculik, obsahuje podrobné popisy dalších sedmi aut, která mě formovala až do současnosti.  Renault 21 Nevada, na který tady nedávno byla videorecenze, byl prvním západním vozem, v němž jsem v životě jel. Hned v lednu roku 1990 se zpět za rodiči a dalšími příbuznými přijel podívat strýc Martin, který v roce 1968 emigroval do Francie. Tiché a na naše tehdejší poměry i velmi rychlé auto se 2,1l turbodieselem Douvrin je asi důvodem, proč jsem motoristický novinář. Tehdy jsem pocítil, že auto, které umí jet 170 km/h a je v něm ticho, je fascinujícím výsledkem lidského umu a vědění – což v trabantech a škodovkách tak zřejmé nebylo.  Pro Škodu Favorit jsme s dědou byli v roce 1991 v Mladé Boleslavi. Moc rád na vůz 135L, do kterého se nějak zatoulaly otáčkoměr, čalouněné hlavové opěrky a lepší manšestrové čalounění známé z verzí LS, vzpomínám. S barvou hnědá Gobi, které se pak přezdívalo hnědá hovní, ten interiér ladil jak u tehdejších mercedesů. Favorit je pro mě navždy auto, které už stačí. Kdyby mi někdo řekl, že v něm musím jezdit po zbytek života, nebyl bych zásadně smutný.  Škoda 742, dle nejčastějšího modelu zvaná “stodvacítka”, je auto, které mě trápí celý život. Dostali jsme ji po dědovi, který si koupil favorita. V barvě zelená Agáve nebyla ani trochu pěkná a museli jsme hned dělat generálku motoru. Dodnes se mi chce brečet, když si vzpomenu na chlapecké touhy po nějakém západním autě. Já netoužil po mercedesech ani bavorácích – jako jsem měl rád trabanta, měl bych rád třeba i Peugeot 205 1.8 Diesel. Ale ani na ten rodiče neměli. V kariéře novináře mě pak trápí, že ten vůz má takových variant a podvariant, modernizací a verzí jednotlivých výrobních závodů, že nelze o něm napsat článek, kde by pamětník neodhalil nějakou chybu. Člověk se může utěšovat jen tím, že když se dva takoví pamětníci sejdou, obvykle se do krve zhádají.  Mercedes-Benz řady 124, konkrétně sedan W124 200E v italské verzi bez katalyzátoru s výkonem 90 kW, jsem vlastnil dlouhých osmnáct let. Zatímco trabant je moje nejmi...