Barbora Jiřincová

Historie

Knihy

Umění

Učitelský výchovný políček. I já jsem dřív učila dějepis špatně

Restart dějepisu

Dějepis tak, jak ho neznáte, takový, co baví. Blog, podcasty, a knihy. Zadej e-mail, dostaneš knihu zdarma. <a href="https://restartdejepisu.substack.com?utm_medium=podcast">restartdejepisu.substack.com</a>

Když jsem usedla ke psaní nové dějepisné knihy, která pojednává o přerodu středověku v novověk, vrhla jsem se do toho po hlavě. Bude to brnkačka. Šestnácté století jsem učila i studovala, články na toto téma píšu z hlavy a nepotřebuji nic studovat. Ale když jsem začala psát, došlo mi, že jestli to má mít nějaký smysl a držet pohromadě, bez studia nejnovější literatury se neobejdu. Nu, a čekal mě šok.Jaké dějiny učímeChtěla jsem psát výklad o bojovných mladých králích, kteří všichni tři nastoupili na začátku 16. století a za hlasitého řinčení zbraní si poměřovali ega. O Lutherovi, Zwinglim, Kalvínovi a dalších milých pánech, kteří diskutovali o Boží přítomnosti v chlebu a víně. O jezuitech, kteří učili mladé kavalíry, a o královstvíčku ve střední Evropě, o kterém na západě jako by se nevědělo, i když se v něm přece psala historie. Jenže takový výklad byl nakonec úplně proti všemu, jaké pojetí dějepisu razím.Malá doba ledováProtože pomíjel třeba klimatickou změnu. Ano, čtete dobře, v 16. století se brutálně ochladilo a vyvrcholila tzv. malá doba ledová. Zatímco v teplém středověku angličtí vinaři konkurovali těm francouzským, v polovině 16. století obsahovala rakouská vína tak málo cukru a vinobraní přicházelo tak pozdě, že se Rakušani naučili pít pivo. A když žijete v absolutní závislosti na zemědělské produkci a rozmarech přírody, klima vás zajímá. Malá doba ledová s sebou nesla nejen ochlazení, ale také bouřky, vítr a deště, protože když se ochladí, počasí se stává nevypočitatelným. Na konci 16. století umíraly hladem celé vesnice.Kdo se rodí a kdo umírá a pročVýklad o náboženských reformátorech sice zahrnuje něco o populačním růstu a růstu měst, ale nevysvětluje dost dobře kontrast, jaký na počátku 16. století lidi zažili. Vypadá to, jako by se najednou začalo rodit víc lidí a těm se žilo lépe, ale ono to je trochu jinak. Populační růst (a s ním spojený růst měst) trval od 12. století, když byl náhle přerušen.Důsledky morové pandemie ze 14. století se totiž táhly hluboko do 15. století. Černá smrt vylidnila celé vesnice, což znamenalo, že pozabíjela zemědělce. Mrtví zemědělci neobdělávají pole, takže v důsledku černé smrti ležela pole ladem. Přeživší neměli co jíst a umírali hlady. Trvalo sto let, celé 15. století, než se Evropa vzpamatovala a vymotala se z následujícího koloběhu.Pandemie odešla, ale lokální epidemie různých nemocí i starého dobrého moru zůstaly a hladová populace byla náchylnější podlehnout nemoci. Takže celé 15. století se lidé motali v kruhu: 1. Je nás málo, nemá kdo obdělávat pole, 2. Máme hlad, 3. Umíráme hlady, 4. Lokální morová epidemie nás kosí, 5. Je nás málo, nemá kdo obdělávat pole.A tak pořád dokola. Ovšem ačkoliv člověk jako jednotlivec je bytost křehká, lidstvo jako celek je neskutečně odolné. Takže do konce 15. století se křivka obrátila.V tomto kontextu ale musíme vnímat všechno, co se na začátku 16. století stalo: strach z konce světa, existenciální úzkost, která pomohla nástupu reformace, ekonomické změny i selské nepokoje kolem roku 1520.A taky nezapomenout na to, že jen co se lidi z toho koloběhu vymanili, přišla zima a uvrhla je do další mizérie.Výklad, jaký jsem původně zamýšlela sepsat, pomíjel důsledky morové epidemie i změny klimatu, pomíjel rozvoj skvrnitého tyfu, který kosil celé armády. A takový výklad šel proti všemu, čemu o dějepisu věřím, tak jsem se musela pokorně ponořit do dalšího studia.Co dalšího mě šokovalo i po dvaceti letech života s historií?Jelikož knihu píšu nejprve anglicky a zamýšlím ji vydat pro globální trh, pochopila jsem poměrně záhy, že se nemůžu motat stále v našem středoevropském prostoru. Ne proto, že to nikoho nezajímá, to je moje práce historičky a spisovatelky, napsat to tak, abychom někoho zajímali. Ale protože šestnácté století se psalo trochu jinde, mnohem západněji – ve Španělsku.To samozřejmě vím už od bakalářského studia, protože „naši“ Habsburkové si s těmi španělskými měli co říct a česká renesance byla plná španělského vlivu. Ale nikdy mě nenapadlo zapřemýšlet nad tím, jak se to stalo. Vždyť zaostalá, rozdrobená a válkou svíraná změť státečků, která v 15. století nebyla o nic víc Španělskem než Apeninský poloostrov Itálií nebo Svatá říše římská Německem. Jak se stalo, že právě tady se psaly dějiny raného novověku?Musela jsem se ponořit do studia, protože o Španělsku jsem nevěděla skoro nic.Španělské dějiny a jejich důsledkyVěděla jsem, že si roku 1469 Isabela Kastilská vzala Ferdinanda Aragonského a tak sjednotili Španělsko. Věděla jsem, že roku 1492 dokončili rekonkvistu, vyhnali muslimy z Evropy a financovali zámořské objevy, čímž zahájili globalizaci světa, kolonizaci. Že z Ameriky přiváželi obrovské finance a taky kouzelnou rostlinu jménem brambor, která měla zamezit dalším hladomorům.Jenže jak jsem začala španělské dějiny studovat, zjistila jsem, že všechno je jinak. Že svatba Ferdinanda a Isabelly tehdy zajímala jen ty pány z cizích zemích, kteří si na bohatou nevěstu sami dělali zálusk. Že se celý poloostrov zmítal v občanské válce a nástupnictví ani jednoho z novomanželů vůbec nebylo jisté. Že k žádnému sjednocení nedošlo ještě dlouho, že ještě proti vládě jejich vnuka aragonští i kastilští pánové povstanou a budou se chtít odtrhnout. Že slavná rekonkvista nebyla víc než rána z milosti k doražení pár (dobře, pár stovek tisíc) porobených chudáků. A že objevení Ameriky ještě zhruba sto let nezajímalo nikoho než pár krvežíznivých hamižných rytířů, které tam alespoň mohl španělský královský pár poslat, aby jim doma nedělali bordel.Že Columbus byl svým objevem koncem života vážně zklamán, protože až na ty hamižné rytíře a nadšené botaniky Amerika nikoho moc nezajímala. A ta kouzelná brambora si našla cestu pouze do skleníků nadšených zahrádkářů a botaniků, kde zůstane ještě zhruba 150 let, zatímco populace trpěla hlady v důsledku jedné špatné sklizně obilí za druhou.Zkrátka všechno to bylo strašně důležité, ale pouze ze zpětného pohledu, pouze pro nás. Na začátku 16. století ještě Evropa nevěděla, že se píše španělské století, že vstupuje do éry, kdy bude vládnout světu, ani že svět je mnohem větší, než si Evropa myslela. Zjistila jsem, že to budu muset napsat úplně jinak.Při studiu jsem objevovala, kolik jsem toho studenty učila špatně, a co víc, kolik mě i mí ctění profesoři na vysoké škole učili špatně. Toto zjištění mě mimochodem zahřálo u srdce nejvíc a vůbec nezmenšilo úctu, jakou chovám k historikům, které mám dnes tu čest zvát kolegy. Spíš se mi ulevilo a méně mě bolí mé vlastní chyby a nedostatky.Takže psaní knihy o 16. století se o kus odkládá, milí čtenáři, budu ještě chvíli studovat a mezitím se pustím do něčeho jednoduššího. Možná právě do knihy o těch osudových momentech jako objevení brambory nebo výbuch sopky, který ochladil planetu.Protože čím víc historii poznávám, tím víc si uvědomuji, že právě tyto momenty psaly historii, a někdo to napsat musí, když se to do učebnic nevešlo.Zdroje:Brian Fagan, Malá doba ledová: Jak klima formovalo dějiny v letech 1300–1850, Academia, 2007.Henry Kamen, Spain, 1469–1714A Society of Conflict, Routledge, 2014.Richard Mackenney, Evropa šestnáctého století, Vyšehrad, 2001.Děkuji, že mě čtete. Upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny. This is a public episode. If you would like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit pochoptedejiny.substack.com

Když jsem usedla ke psaní nové dějepisné knihy, která pojednává o přerodu středověku v novověk, vrhla jsem se do toho po hlavě. Bude to brnkačka. Šestnácté století jsem učila i studovala, články na toto téma píšu z hlavy a nepotřebuji nic studovat. Ale když jsem začala psát, došlo mi, že jestli to má mít nějaký smysl a držet pohromadě, bez studia nejnovější literatury se neobejdu. Nu, a čekal mě šok.Jaké dějiny učímeChtěla jsem psát výklad o bojovných mladých králích, kteří všichni tři nastoupili na začátku 16. století a za hlasitého řinčení zbraní si poměřovali ega. O Lutherovi, Zwinglim, Kalvínovi a dalších milých pánech, kteří diskutovali o Boží přítomnosti v chlebu a víně. O jezuitech, kteří učili mladé kavalíry, a o královstvíčku ve střední Evropě, o kterém na západě jako by se nevědělo, i když se v něm přece psala historie. Jenže takový výklad byl nakonec úplně proti všemu, jaké pojetí dějepisu razím.Malá doba ledováProtože pomíjel třeba klimatickou změnu. Ano, čtete dobře, v 16. století se brutálně ochladilo a vyvrcholila tzv. malá doba ledová. Zatímco v teplém středověku angličtí vinaři konkurovali těm francouzským, v polovině 16. století obsahovala rakouská vína tak málo cukru a vinobraní přicházelo tak pozdě, že se Rakušani naučili pít pivo. A když žijete v absolutní závislosti na zemědělské produkci a rozmarech přírody, klima vás zajímá. Malá doba ledová s sebou nesla nejen ochlazení, ale také bouřky, vítr a deště, protože když se ochladí, počasí se stává nevypočitatelným. Na konci 16. století umíraly hladem celé vesnice.Kdo se rodí a kdo umírá a pročVýklad o náboženských reformátorech sice zahrnuje něco o populačním růstu a růstu měst, ale nevysvětluje dost dobře kontrast, jaký na počátku 16. století lidi zažili. Vypadá to, jako by se najednou začalo rodit víc lidí a těm se žilo lépe, ale ono to je trochu jinak. Populační růst (a s ním spojený růst měst) trval od 12. století, když byl náhle přerušen.Důsledky morové pandemie ze 14. století se totiž táhly hluboko do 15. století. Černá smrt vylidnila celé vesnice, což znamenalo, že pozabíjela zemědělce. Mrtví zemědělci neobdělávají pole, takže v důsledku černé smrti ležela pole ladem. Přeživší neměli co jíst a umírali hlady. Trvalo sto let, celé 15. století, než se Evropa vzpamatovala a vymotala se z následujícího koloběhu.Pandemie odešla, ale lokální epidemie různých nemocí i starého dobrého moru zůstaly a hladová populace byla náchylnější podlehnout nemoci. Takže celé 15. století se lidé motali v kruhu: 1. Je nás málo, nemá kdo obdělávat pole, 2. Máme hlad, 3. Umíráme hlady, 4. Lokální morová epidemie nás kosí, 5. Je nás málo, nemá kdo obdělávat pole.A tak pořád dokola. Ovšem ačkoliv člověk jako jednotlivec je bytost křehká, lidstvo jako celek je neskutečně odolné. Takže do konce 15. století se křivka obrátila.V tomto kontextu ale musíme vnímat všechno, co se na začátku 16. století stalo: strach z konce světa, existenciální úzkost, která pomohla nástupu reformace, ekonomické změny i selské nepokoje kolem roku 1520.A taky nezapomenout na to, že jen co se lidi z toho koloběhu vymanili, přišla zima a uvrhla je do další mizérie.Výklad, jaký jsem původně zamýšlela sepsat, pomíjel důsledky morové epidemie i změny klimatu, pomíjel rozvoj skvrnitého tyfu, který kosil celé armády. A takový výklad šel proti všemu, čemu o dějepisu věřím, tak jsem se musela pokorně ponořit do dalšího studia.Co dalšího mě šokovalo i po dvaceti letech života s historií?Jelikož knihu píšu nejprve anglicky a zamýšlím ji vydat pro globální trh, pochopila jsem poměrně záhy, že se nemůžu motat stále v našem středoevropském prostoru. Ne proto, že to nikoho nezajímá, to je moje práce historičky a spisovatelky, napsat to tak, abychom někoho zajímali. Ale protože šestnácté století se psalo trochu jinde, mnohem západněji – ve Španělsku.To samozřejmě vím už od bakalářského studia, protože „naši“ Habsburkové si s těmi španělskými měli co říct a česká renesance byla plná španělského vlivu. Ale nikdy mě nenapadlo zapřemýšlet nad tím, jak se to stalo. Vždyť zaostalá, rozdrobená a válkou svíraná změť státečků, která v 15. století nebyla o nic víc Španělskem než Apeninský poloostrov Itálií nebo Svatá říše římská Německem. Jak se stalo, že právě tady se psaly dějiny raného novověku?Musela jsem se ponořit do studia, protože o Španělsku jsem nevěděla skoro nic.Španělské dějiny a jejich důsledkyVěděla jsem, že si roku 1469 Isabela Kastilská vzala Ferdinanda Aragonského a tak sjednotili Španělsko. Věděla jsem, že roku 1492 dokončili rekonkvistu, vyhnali muslimy z Evropy a financovali zámořské objevy, čímž zahájili globalizaci světa, kolonizaci. Že z Ameriky přiváželi obrovské finance a taky kouzelnou rostlinu jménem brambor, která měla zamezit dalším hladomorům.Jenže jak jsem začala španělské dějiny studovat, zjistila jsem, že všechno je jinak. Že svatba Ferdinanda a Isabelly tehdy zajímala jen ty pány z cizích zemích, kteří si na bohatou nevěstu sami dělali zálusk. Že se celý poloostrov zmítal v občanské válce a nástupnictví ani jednoho z novomanželů vůbec nebylo jisté. Že k žádnému sjednocení nedošlo ještě dlouho, že ještě proti vládě jejich vnuka aragonští i kastilští pánové povstanou a budou se chtít odtrhnout. Že slavná rekonkvista nebyla víc než rána z milosti k doražení pár (dobře, pár stovek tisíc) porobených chudáků. A že objevení Ameriky ještě zhruba sto let nezajímalo nikoho než pár krvežíznivých hamižných rytířů, které tam alespoň mohl španělský královský pár poslat, aby jim doma nedělali bordel.Že Columbus byl svým objevem koncem života vážně zklamán, protože až na ty hamižné rytíře a nadšené botaniky Amerika nikoho moc nezajímala. A ta kouzelná brambora si našla cestu pouze do skleníků nadšených zahrádkářů a botaniků, kde zůstane ještě zhruba 150 let, zatímco populace trpěla hlady v důsledku jedné špatné sklizně obilí za druhou.Zkrátka všechno to bylo strašně důležité, ale pouze ze zpětného pohledu, pouze pro nás. Na začátku 16. století ještě Evropa nevěděla, že se píše španělské století, že vstupuje do éry, kdy bude vládnout světu, ani že svět je mnohem větší, než si Evropa myslela. Zjistila jsem, že to budu muset napsat úplně jinak.Při studiu jsem objevovala, kolik jsem toho studenty učila špatně, a co víc, kolik mě i mí ctění profesoři na vysoké škole učili špatně. Toto zjištění mě mimochodem zahřálo u srdce nejvíc a vůbec nezmenšilo úctu, jakou chovám k historikům, které mám dnes tu čest zvát kolegy. Spíš se mi ulevilo a méně mě bolí mé vlastní chyby a nedostatky.Takže psaní knihy o 16. století se o kus odkládá, milí čtenáři, budu ještě chvíli studovat a mezitím se pustím do něčeho jednoduššího. Možná právě do knihy o těch osudových momentech jako objevení brambory nebo výbuch sopky, který ochladil planetu.Protože čím víc historii poznávám, tím víc si uvědomuji, že právě tyto momenty psaly historii, a někdo to napsat musí, když se to do učebnic nevešlo.Zdroje:Brian Fagan, Malá doba ledová: Jak klima formovalo dějiny v letech 1300–1850, Academia, 2007.Henry Kamen, Spain, 1469–1714A Society of Conflict, Routledge, 2014.Richard Mackenney, Evropa šestnáctého století, Vyšehrad, 2001.Děkuji, že mě čtete. Upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny. This is a public episode. If you would like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit <a href="https://restartdejepisu.substack.com?utm_medium=podcast&utm_campaign=CTA_1">restartdejepisu.substack.com</a>

Aplikace Youradio Talk

Učitelský výchovný políček. I já jsem dřív učila dějepis špatně

Poslechněte si podcast