Klement Lukeš

Klement Lukeš se narodil 2. listopadu 1926 v Rakvicích na jižní Moravě. I  přesto, že byl od začátku života nevidomý, dokázal dobře komunikovat s  okolím. Úsek raného dětství chlapci vtisknul základní potřebu a  dovednosti společenské komunikace. Do ústavu pro nevidomé v Brně byl  přijat v roce 1934 a setrval tam až do roku 1946. Ve škole prospíval  díky své výborné paměti velmi dobře. Věnoval se též hře na klavír a  ladění pián.

Protože tíhnul k literárním oborům, využil mimořádné poválečné  příležitosti a přihlásil se ke studiu na politické a sociální škole.  Postupně se jeho společenské kontakty rozrůstaly do té míry, že se  stýkal s nejznámějšími umělci i politiky. Studium přerušil, protože ho  coby příznivce poválečných změn lákalo zaměstnání konzultanta v aparátu  KSČ. Už od začátku 50. let se však Lukešův vztah k prováděné  komunistické politice začal proměňovat.

V polovině 50. let se pamětníkův život zkomplikoval tím, že veřejně  zaujal k politice KSČ kritické stanovisko a navíc udržoval čilé kontakty  s jugoslávskými emigranty a diplomaty. Se svým kolegou Eduardem Novákem  byl Lukeš považován za předního stoupence na Sovětském svazu méně  závislé a demokratičtější socialistické politiky. Po celá 50. léta se  přitom pamětník dokázal pohybovat v blízkosti vlivných osobností a z  toho také informačně profitovat.

Od druhé poloviny 50. let působil jako pracovník Osvětového ústavu a v  rámci svých společenských aktivit udržoval řadu kontaktů. I proto byl  policejně sledován a nakonec v roce 1961 Státní bezpečností zatčen.  Padlo na něj podezření z vyzvědačství ve prospěch Jugoslávie a byl  obviněn z toho, že předává citlivé informace nepřátelským diplomatům.  Žaloba nakonec byla i z mezinárodněpolitických důvodů stažena.

Po ukončení vazby měl Klement Lukeš přikázány pouze dělnické práce a byl  vypovězen z Prahy. Nakonec nastoupil do brněnské Drutěvy, aby se vyučil  kartáčníkem. Po dalších peripetiích došlo v roce 1965 k prominutí  zákazu působení v hlavním městě. Protože coby nevidomý hledal Lukeš  obživu obtížně, byla mu vykázána práce bibliografa ve Slepecké knihovně a  tiskárně v Praze.

V roce 1968 se stal na krátkou dobu ředitelem vzdělávacího institutu a  po vojenském obsazení Československa přešel jako odborný pracovník do  Ústavu pro výzkum veřejného mínění, odkud byl v roce 1973 propuštěn jako  politicky nezpůsobilý. Opět byl přinucen vrátit se k manuální činnosti.  Stal se domáckým dělníkem invalidního družstva Obzor a jeho  zaměstnancem byl až do roku 1989.

Postavení Klementa Lukeše bylo do značné míry disidentské i v letech  takzvané normalizace. Přes přísný dohled tajné policie a navzdory  represím ze strany režimu, Lukeš kladl odpor tehdejší moci. Ve  spolupráci s řadou přátel a s pomocí manželky organizoval vydávání  zakázaných knih, které pak pro nevidomé nahrával na magnetofonové pásky.  Podílel se na čilých stycích s emigranty a distribuoval literaturu  dodanou ze zahraničí. Klement Lukeš též patřil mezi první signatáře  Charty 77 a po roce 1989 se stal se členem Správní rady Nadace Olgy  Havlové. V roce 2000 obdržel prezidentské vyznamenání za zásluhy o stát.  Krátce nato, v den svých čtyřiasedmdesátých narozenin, zemřel.

Autor dokumentu: Petr Slinták.

Spolupracovali: historik Ondřej Vojtěchovský a zvukový mistr Josef Kačírek