Kecy a politika 262: České budování orbánismu

Rakouský novinář Martin Leidenfrost ve svém článku popisoval neuvěřitelnou atmosféru při vyhlašování výsledků voleb v celé Budapešti. Podle něj to ani vzdáleně nepřipomínalo reakci na volební výsledek. Podle něj se takhle v Evropě ve 20. století slavila jen jedna věc – osvobození.

Je to tak. Maďaři dnes zažívají něco jako Češi v květnu 1945 nebo my a Němci koncem roku 1989. Není to pouhá výměna vlády. Je to prostě osvobození od režimu, který většina společnosti nesnášela. Jinou otázkou je, jak daleko v jeho demontáži dojde vítěz voleb Péter Magyar.

Paradoxem je, že v Česku zažíváme reverzní proces, kdy postupně začínáme s budováním režimu, na jehož troskách ještě před pár dny tančila většina Budapešti. Stručně řečeno, orbánismus je systém, kde stát, jeho fondy a nadace mají kontrolu nad významnou částí ekonomiky. Podle odhadů mezinárodních institucí je až 20 procent ekonomiky tak či onak spjato s vládnoucí stranou Fidesz.

Tenhle etatistický přístup k ekonomice a klientelismus s tím spojený byly přesně to, co podrazilo Orbánovi nohy. Výsledky maďarské ekonomiky v posledních deseti letech a reálné ukazatele (HDP na hlavu, spotřeba na obyvatele) ve srovnání s okolními státy nebyly příznivé. Jasně se ukázalo, kam vede tzv. národní konzervatismus v praxi. Připomíná to starou levici, která politickou spásu viděla v zestátňování.

Vůbec to nemá nic společného s liberálně-konzervativní pravicí, jak se v Česku ustavila v 90. letech. I proto je orbánismus obtížně přenositelný do českých poměrů. Druhým pilířem orbánismu jsou však pokusy omezovat nezávislé instituce. Tady se česká vláda činí opravdu čile a jako první objekt si vybrala Českou televizi. Jak tento boj dopadne?