6. ledna: Den, kdy se narodil Syd Barrett

Syd Barrett, vlastním jménem Roger Keith Barrett, se narodil v anglickém městě Cambridge. Ve škole byl oblíbený a svědomitý, měl umělecké nadání. Hudební talent u něj rodiče podpořili tím, že mu pořídili mandolínu, později také banjo. Kytaru si Roger pořídil sám ve 12 letech. Ve třinácti letech vstoupil do první kapely. Byla to klasická školní formace. V této a jí podobných skupinách vydržel hrát ještě následující tři roky. Ve 14 letech získal přezdívku Syd jako odkaz na místního cambridgeského jazzového bubeníka Sida Barretta. Změnil pouze pravopis – Syd psal s ypsilon, aby se od svého jmenovce odlišil. A víte, jak Syd trávil čas o přestávkách? Experimentoval s hudbou a trénoval hru se svých nejlepším kamarádem Davidem Gilmourem – dalším ze zakladatelů Pink Floyd. S nástupem rocku a marjánky se Syd nadchl pro Beatles, Byrds, Love a Rolling Stones. Vedle hudby byly jeho hlavními zájmy výtvarnictví, fascinovala ho východní náboženství a vesmírné záhady.

V roce 1964 vznikla hudební skupina, ze které po vystřídání členů a různých názvů vznikla kapela Pink Floyd. Syd Barrett do tohoto hudebního uskupení vkročil jako kytarista a zpěvák koncem roku 1964, tehdy se kapela jmenovala The Tea Set. Název byl definitivně změněn poté, co měli hrát na jednom koncertě se skupinou stejného jména. Barrett proto přišel s nápadem vystupovat jako The Pink Floyd Sound, ze kterého poté vzniklo The Pink Floyd a nakonec prosté Pink Floyd. Název „Pink Floyd“ byl vytvořen z křestních jmen dvou bluesových zpěváků Pinka Andersona a Floyda Councila, podle kterých Barrett pojmenoval své dvě kočky, jmenovaly se Pink a Floyd.

Syd přitom před svým nástupem k Pink Floyd neměl se skládáním hudby prakticky žádné zkušenosti. A najednou napsal písničky celého jednoho období Pink Floyd za necelého půl roku. Prostě se do toho pustil a najednou to měl. Tehdy vznikl singl Arnold Layne, která se v britské hitparádě dostala nejvýše na 20. místo. Singl je o transvestitovi, jehož hlavní zábavou jsou krádeže ženského oblečení a spodního prádla z prádelních šňůr. Téma je založeno na skutečné události, kdy Watersova a Barrettova matka pronajímaly byty v Cambridge studentkám, kterým se ztrácelo sušící se prádlo. Radio London, Radio Caroline i BBC odmítly singl Arnold Layne kvůli jeho kontroverznímu tématu hrát.

Barrett byl hlavním autorem prvního alba Pink Floyd z roku 1967, The Piper at the Gates of Dawn.

Z 11 skladeb napsal sám Barrett osm z nich, u dalších dvou je uveden jako spoluautor. Desku proslavil mimo jiné populární singl See Emily Play. Ten vypráví o dívce, kterou Syd údajně spatřil, když pospával v lese po požití LSD.

Album The Piper at the Gates of Dawn bylo s přestávkami nahráváno mezi lednem a červencem roku 1967 ve studiu 2 v Abbey Road Studios. Zároveň s Pink Floyd nahrávali v Abbey Road The Beatles své album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, konkrétně ve studiu 1. Deska vyšla v srpnu téhož roku a v Británii se stala velice úspěšnou, když se vyšplhala na šestou příčku žebříčku prodejnosti alb. Kapela ale svým úspěchem začala přitahovat pozornost mnoha hudebních fanoušků a tyto tlaky přispěly

k rozvinutí Barrettových psychických potíží. Tehdy také žil s manekýnkou Lindsay Corner, kterou fyzicky týral a mučil hlady. To už jeho obličej nesl znaky šílenství. Hlava se mu zvracela dozadu, oči se zamlžovaly, bělma se protáčela. Zíral tak nějak skrz nebo na člověka zároveň. Pravděpodobně to bylo účinkem drog. Užíval prý hrozivé dávky, fetoval nepřetržitě celý rok 1967. A když si nevzal drogu sám, jeho prapodivní kamarádíčkové, kteří se kolem něj začali točit, mu ji nepozorovaně šoupli do čaje..." Každopádně Lindsay se stala inspirací pro singl Apples and Oranges.

Barrettovo chování bylo čím dál tím víc nepředvídatelné také na koncertech, kdy nehybně stál na pódiu a hrál jeden akord, případně nehrál vůbec. Při vystoupení v San Franciscu při skladbě „Interstellar Overdrive“ pomalu rozladil svou kytaru. Zatímco publikum se bavilo, zbytek kapely byl zděšen. Po nevydařeném turné po Spojených státech dostal nabídku od zbytku kapely Barrettův spolužák ze školy David Gilmour, aby působil ve skupině jako druhý kytarista. Hrál by místo Barretta, pokud by byl opět v nepoužitelném stavu. V lednu 1968 odehráli Pink Floyd pět koncertů v pětičlenném obsazení s Gilmourem. Brzy ale zjistili, že ani tato spolupráce nefunguje a při cestě na jeden koncert se rozhodli již Barretta nevyzvednout. Pokusili se jej využít alespoň jako skladatele.

Na přelomu let 1967 a 1968 začali Pink Floyd nahrávat své druhé album A Saucerful of Secrets. Jediným Barrettovým autorským příspěvkem pro tuto desku se stala píseň „Jugband Blues“. V březnu 1968 byl oficiálně oznámen odchod Syda Barretta ze skupiny.

Po odchodu z kapely Pink Floyd se Barrett vytratil z veřejného života. Nicméně z popudu EMI a Harvest Records pokračoval v krátké sólové kariéře a vydal dvě alba, The Madcap Laughs a Barrett. V roce 1974 se stáhnul nadobro, tehdy totiž upadl do letargie, pod níž byly podepsány LSD a mandrax. Tablety Mandraxu byly poprvé extrahovány v roce 1965 z Methaqualonu, který byl zprvu předepisován jako lék proti nespavosti a měl i částečné sekundární účinky proti malárii.

V ústraní strávil Barrett více než 30 let. Během tohoto odloučení vzniklo mnoho děl inspirovaných jeho osudem, např. album Pink Floyd Wish You Were Here z roku 1975. Jeho post-rockový život, v němž působil jako umělec a zahradník, skončil 7. července 2006, kdy podlehl rakovině slinivky břišní.