31. července: Den, kdy byl poprvé pokořen vrchol K2

Říká se jí „Královna hor“. Platí totiž za nejtěžší metu pro horolezce. Karákoramská K2 je sice až druhou nejvyšší horou světa, přesto drží prvenství v počtu nezdařených expedicí na její vrchol. Od vůbec prvního pokusu o výstup trvalo 45 let, než byl vrchol o výšce 8611 metrů konečně zdolán. Povedlo se to italským horolezcům Achillemi Compagnonimu a Linovi Lacedellimu 31. července 1954. Na počátku byli národními hrdiny, příběh pojící se k jejich expedici ale už tak famózní není a později přinesl spíše velké zklamání.

K2, která je o pouhých 237 m nižší než největší hora světa Mount Everest, se tyčí nad hranicemi mezi pákistánskou částí Kašmíru a čínskou autonomní oblastí Sin-´tiang. Svůj název získala během 19. století od průzkumné expedice vedené Henrym Havershamem Godwin-Austenem. Ta monitorovala zdejší hory a viditelné vrcholky označila od K1 až po K5. Jediné Ká Dvojce zůstalo původní označení. I ona má ale řadu dalších jmen. Říká se jí také například Mount Godwin-Austen, Čhogori nebo Lambá Pahár.

A proč je vlastně tak obávaná? Ve srovnání se ostatními osmitisícovkami je K2 strmější a skalnatější. Tím, že znatelně trčí nad okolními kopci o dobrých 600 metrů, také neustále přitahuje špatné počasí.

Vraťme se ale k onomu prvnímu zdařilému výstupu italské expedice. Vedle Compagnoniho a Lacadelliho byl její součástí i Walter Bonatti, nejmladší a zároveň fyzicky nejzdatnější člen. Všichni tři si spolu s pákistánským nosičem Mahdím k výstupu vybrali jihovýchodní část hory takzvaný Abruzziho pilíř. Cesta získala název po abruzském vévodovi Ludvíkovi, který se v roce 1909 jako první pokusil horu zdolat, leč neúspěšně. Během expedice došlo ale k sobeckým intrikám, které později vyústily až v soudní tahanice.

Den před triumfem Compagnoniho a Lacadelliho pro ně měli z osmého do devátého výškového tábora Bonatti s Mahdím vynést kyslíkové bomby. Lacedelli s Compagnonim nicméně oproti původním plánům umístili svůj vrcholový devátý tábor o něco výše, aniž by o tom druhou skupinu informovali. Bonatti a vyčerpaný nosič se k němu nedostali. Noc proto museli strávit venku bez stanů v nadmořské výšce 8100 metrů v teplotách kolem -50 stupňů celsia. Mahdího stál tento bivak v zóně smrti všechny prsty na rukou i na nohou. Následující ráno zanechali na místě plánovaného tábora lahve s kyslíkem a Bonatti snesl promrzlého Mahdího zpět. Mezitím co Bonatti bojoval o záchranu svého a nosičova života, tak Lacedelli s Compagnonim sestoupili pro kyslíkové láhve a vystoupil na vrchol.

Po návratu do Itálie se rozjela série vzájemného obviňování, lží a soudních sporů. Bonatti obviňoval vedoucí horolezce z toho, že jeho a Mahdího nechali napospas. Lacedelli s Compagnonim naopak obvinili Bonattiho z toho, že chtěl veškerou slávu strhnout na sebe a prvovýstup uskutečnit pomocí kyslíkových bomb sám. Spory se táhli dlouho a Bonatti byl dlouho očerňován.

Pravda je ale někde uprostřed. Bonattimu se během soudních tahanic nejprve povedlo dokázat, že bomby nemohl vůbec použít, protože neměl kyslíkovou masku. Na druhou stranu přiznal, že chtěl vrchol skutečně zdolat. Ale bez použití kyslíku, čímž se netajil před oběma hlavními horolezci. Pokud by se mu to podařilo, tak by zajisté Lacedelliho s Compagnonim zastínil. Právě toho se báli a znemožnili mu výstup na vrchol tím, že posunuli závěrečný devátý tábor.

Bonattimu tezím nejprve nikdo nechtěl těžit a Lacadelli s Compagnonim ji vytrvale vyvraceli. Nakonec ale přeci jen byla tíha vinny neúnosná. Lacedelli v roce 1996 napsal knihu, kde se ke svým intrikám přiznal, potvrdil Bonattiho verzi příběhu a za lhaní své výpravy se omluvil. Oficiálního očištění se Bonatti dočkal v roce 2008, když se za něj postavil horolezecký spolek Club Alpino Italiano.