24. listopadu: Den, kdy bylo otevřeno Vinohradské divadlo

Jde o jedinečnou památku, která je postavena ve stylu novorenesance se secesními prvky. Jako architekt je pod ní podepsán Alois Jan Čenský a stavitelé Jan Majer a Josef Veselý. Výrazné ozdobné prvky na budově mohou obdivovat kolemjdoucí hlavně v přední části, alegorické postavy mají zobrazovat Statečnost a Pravdu. Když se poprvé začalo mluvit o tom, že metropole potřebuje další divadelní chrám, vzbudilo to velký rozruch. Základní kámen byl položen v roce 1905. O Vinohradské divadlo se tehdy zajímali jak občané, tak média. Dokonce v průběhu stavby vznikaly speciální rubriky, v kterých novináři pravidelně informovali o všech aktualitách souvisejících s výstavbou. Nakonec se stavělo dva roky a nový prostor byl otevřen premiérou hry Jaroslava Vrchlického Godiva.

Jednou z prvních osobností, která se významně zapsala do historie divadla byl K.H Hilar, který se stal v roce 1914 ředitelem. Pod jeho taktovkou vznikl vynikající herecký soubor a také úžasný repertoár nejlepších her českých a světových dramatiků. Také novinář, dramatik, básník Jaroslav Kvapil (a pozdější další šéf činohry), pozitivně ovlivnil pověst Vinohradského divadla. Jeho úspěšně nastartovaný divadelní provoz přerušila až II. světová válka. Když se psal rok 1941 úřady divadlo zavřely. Lóže, jeviště se využívaly jen pro potřeby Němců, natáčely se zde například filmy. Na konci války byla budova poškozena spojeneckými leteckými nálety. Dobrovolníci se po jejím skončení vrhli do stavebních prací, aby se tu mohlo opět hrát. A to se podařilo. Další skvělá éra byla zahájena, ale nepokračovala příliš dlouho, tentokráte za to mohl nástup komunismu. V 50. letech se dokonce musel změnit i název divadla. Diváci už nechodili do “Vinohradského”, nýbrž do Divadla československé armády.

Rozkazem ministra obrany Alexeje Čepičky se divadelní dění ze dne na den změnilo. Náplň a cíl byl jednoduchý – výchovné působení na člověka v duchu socialismu. Volba na divadelní kusy se omezovala zejména na ruské tituly. Změnila se i výzdoba budovy, objevily se nápisy jako: Sloužíme lidu! Byla vyměněna i opona, aby odpovídala tehdejšímu vkusu. Denní režim probíhal podle vojenských pravidel, místo ředitele zaujal důstojník, plukovník letectva František Prček a chod divadla se řídil denním rozkazem.

Vznikl i nový herecký soubor, původní vinohradští herci přešli do Městských divadel pražských, šlo například o M. Rosůlkovou, D. Medřickou nebo S. Beneše. I když se hrály divadelní hry od Moliéra, Ibsena, stále se kladl důraz na hry o lidech, kteří působili v armádě. Následující umělečtí vedoucí jako byl Zdeněk Míka nebo František Laurin plnili ideové nastavení doby, ale snažili se současně vytvářet i kvalitní divadelní představení. Na konci 80. let docházelo k menšímu uvolnění, a tak byli na scénu uvedeni i někteří zakázaní autoři, díky tomu vzniklo několik unikátních inscenací. V 90. letech se opět všechno změnilo. Divadlo vstoupilo do další éry – svobodné.