24. březen – Den, kdy zahynuli čeští sportovci Hanč a Vrbata

Vyučený zedník a tkadlec Hanč pocházel z Benecka, byl členem jilemnického Ski klubu. V prvním desetiletí 20. století se stal nejlepším českým lyžařem. V Krkonoších, na Šumavě, v Krušných i Jizerských horách vyhrával jeden mistrovský závod za druhým. V saském Annabergu porazil mezinárodní konkurenci s takovým náskokem, že ho pořadatelé podezřívali ze zkrácení tratě. Protest stáhli poté, co jim Hanč nabídnul, že svůj výkon hned zopakuje. Na lyžích v zimě trávil veškerý volný čas. V oblíbených krasojízdách publiku předváděl dokonalé kristiánky a telemarky, zájemce o lyžování učil jako instruktor, na závody vyrážel i během tříleté vojny, kdy si na ně bral dovolenou.

Právě na závodech se Hanč několikrát střetnul s kolegou Emmerichem Rathem, rodákem z Broumova a pražským Němcem. Emmerich Rath byl přesvědčený vegetarián. V druhém ročníku krkonošského padesátikilometrového závodu skončil druhý za Hančem. V létě běhal vytrvalostní tratě, boxoval, během vojny se stal přeborníkem v chůzi s plnou polní: s třicetikilovou zátěží a puškou vyhrál čtyři ročníky prestižního padesátikilometrového závodu kolem Berlína. Mimořádně vyvinutý atlet dvakrát reprezentoval Rakousko-Uhersko na olympiádě. V Londýně v maratonu a chůzi na deset kilometrů, ve Stockholmu v maratonu a přespolním běhu: nebyl to žádný šampion, ale nikdy neskončil hůř než ve třetí desítce.

S Hančem se Rath na lyžích znovu utkal v roce 1913, tedy při osudovém ročníku běhu na 50 kilometrů v Krkonoších. Zajímavé je, že Hanč s přihláškou na tento vrcholný podnik sezóny váhal. Bylo mu 26 let a čekali ho mistrovské zednické zkoušky. Jeho žena Slávka navíc byla v osmém měsíci těhotenství. Jejich první dítě umřelo krátce po narození. Slávka manžela vyzývala, ať se závody skončí a raději se věnuje domácnosti. Hanč souhlasil a přihlášku nepodal. U dveří jejich chalupy se záhy objevili zástupci jilemnického spolku Ski v čele s Janem Bucharem. Nepřesvědčili. O to víc zesílili na Hanče svůj tlak, aby přece jen startoval. Jinak by hrozilo, že bez něj Česi v prestižním souboji s německou konkurencí neuspějí. Hanč jejich nátlaku podlehl a v neděli 23. března 1914 vyrazil s lyžemi na ramenou z Hrabačova na jednadvacetikilometrovou túru směr Labská bouda, odkud měl následujícího dne, tedy na Velikonoční pondělí, vyrazit na svůj životní závod.

Závodu se tehdy zúčastnili nejlepší běžci. Ten den vládlo Krkonoším teplé počasí, bylo 8 stupňů a závodníci vyrazili na trasu jen spoře oblečení – většinou jen v kalhotách a košilích. Závod odstartoval v sedm hodin ráno. Z původní osmé hodiny byl přesunut kvůli obavám pořadatelů z rychlého tání sněhu. Počasí se ale zhoršilo natolik, že závod musel být zrušen. Sněhová vichřice dorazila na hřebeny hor v 10 hodin 20 minut. Pravděpodobně vidina porážky německých soupeřů stála za tím, že Bohumil Hanč v závodu pokračoval a to i přes viditelnou nepřízeň počasí. Hanč byl pravděpodobně jediný, kdo nevěděl, že všichni už závod vzdali. Někde v okolí Harrachovských kamenů se Hanč setkal se svým kamarádem Vrbatou, který se vydal z Jilemnice Hanče povzbudit. Ve sněhové vánici půjčil Vrbata lehce oblečenému a podchlazenému Hančovi část svého oblečení a vydal se pro pomoc. Tento obětavý čin ho nakonec stál život. Jeho skutek byl impulsem pro vznik záchranné služby a 12. května roku 1935 také ke vzniku jednotné organizace Horské služby v Krkonoších. Zpátky ale k Hančovi. Polomrtvého ho našel Emerich Rath, běžec, který ho objevil někde v okolí současné památné mohyly na Zlatém návrší. Rath kolabujícího kolegu nesl na zádech dobrých osm set metrů závějemi. Kilometr před Labskou, značně vysílen, posadil Hanče zády k větru k tyči a letěl pro pomoc. Kolegové pro něj vyrazili se sáněmi. V 15.10 ho záchranná výprava přiváží na Labskou, do úst mu nalili koňak, třeli ho a masírovali, ale už to nebylo nic platné. Divné ale bylo, že na sobě měl čepici a kabát. Došlo jim, že Hanč musel na cestě někoho potkat. Další výprava se tedy vydala pátrat po člověku, který mu ty věci dal. Nešlo o nikoho jiného, než o jediného diváka závodu a Hančova blízkého přítele Václavu Vrbatu. Mrtvý byl nalezen na Zlatém návrší.

A právě na Zlatém návrší, v katastru obce Vítkovice v Krkonoších, připomíná mohyla Hanče a Vrbaty nejznámější neštěstí v Krkonoších.

V současné době vzniká v Krkonoších snímek Poslední závod. Předlohou mu je právě tragédie z března 1913. Film by měl zároveň připomenout i často opomíjenou postavu Emericha Ratha, který se Hanče pokusil zachránit. Tragický závod už dříve přiblížil film z roku 1956 s názvem Synové hor. V něm ale na rozdíl od nového zpracování snímku režiséra Tomáše Hodana postava Emmericha Ratha chybí. Tehdy se do příběhu prostě nehodil. Chybí také původní Labská bouda, která vyhořela a nahradila ji jiná. Filmaři ji tak budou nahrazovat dobovou Labskou. Premiéra Posledního závodu je naplánována na 24. února 2022.