20. ledna – Den, kdy byl Václav Havel opět zvolen prezidentem ČR

Kvůli skandálu ODS s financováním strany totiž Havel rozhodl, že sestavením vlády nepověří tehdejšího předsedu občanských demokratů Václava Klause, ale Josefa Luxe z KDU-ČSL, což si Klaus bral velmi osobně. Také následný projev Václava Havla v Rudolfinu o nešťastném průběhu ekonomické transformace České republiky si předseda ODS vyložil jako osobní útok. A právě touto kritikou si Havel zrovna o přízeň pravicové politické strany neřekl.

O post prezidenta se kromě Václava Havla a nezlomného Miroslava Sládka hlásil i astrofyzik Stanislav Fisher. Největší smůlu měl Sládek. Hlavního představitele republikánů v únoru 1997 vydala Poslanecká sněmovna k trestnímu stíhání kvůli jeho veřejnému vystoupení při příležitosti podpisu česko-německé deklarace. Ta měla narovnat poválečné vztahy obou zemí. Sládek na lednové demonstraci své strany mimo jiné prohlásil, že „dějiny ukázaly, že mrtvých Němců bylo ve válce málo,“ nebo „Němce je nutné podrobit převýchově.“

V červenci 1997 ho státní zastupitelství obžalovalo z podněcování k národnostní a rasové nenávisti.

V září mělo odstartovat hlavní líčení, jenže na něj nedošlo. Nedorazil Sládkův právní zástupce. Podobný scénář se opakoval ještě několikrát, další dva pokusy o začátek procesu zhatily údajné zdravotní problémy Sládkova advokáta. V listopadu se pro změnu nedostavil k soudu sám šéf republikánů.

Sládka se pak nepodařilo zastihnout ani 18. prosince, soudkyně tak odročila jednání na neurčito. To už byl na něj vydaný zatykač, který policie uskutečnila večer 6. ledna 1998 před budovou Poslanecké sněmovny. Sládek strávil noc v cele předběžného zadržení a vzhledem k předchozí zkušenosti soud rozhodl, že Sládka posadí do vazby do doby, než případ projedná. Předseda republikánů tak zůstal v cele do 23. ledna. Volby se přitom konaly 20. ledna, a tak se na ně koukal ve vězení alespoň v televizi.

Tehdy komunistický kandidát Stanislav Fischer obdržel dohromady 31 a Sládek 23 hlasů - oba vypadli hned po prvním hlasování. V bouřlivé rozpravě se pro Havlovu kandidaturu vyslovily poslanecké a senátorské kluby lidovců a ODA a Unie svobody. Za Havlovo znovuzvolení se přimlouvali i představitelé sociální demokracie. O více než chladném postoji ODS k Havlově osobě šlo soudit na základě skutečnosti, že ve čtyřapůlhodinové diskusi nevystoupil ani jeden z jejích zástupců. Komunisté a republikáni podle očekávání přednesli tvrdou kritiku Havlova dosavadního politického účinkování. Za Unii Svobody vyjádřil Havlovi podporu Jan Ruml, když zdůraznil, že splňuje kritéria daná pro hlavu státu a těší se i dobré pověsti doma a v zahraničí. Senátor Josef Jařab za ODA prohlásil, že Havel se mimořádně zasloužil o svobodu a demokracii a je v době současných politických turbulencí zárukou dokončení transformace pro téměř tři čtvrtiny obyvatel a také pro celý svět. Aliance dokonce neúspěšně prosazovala veřejnou volbu. Ve druhém kole volby byl Václav Havel opětovně zvolen prezidentem České republiky.

A co se dělo dál kolem Miroslava Sládka? Soud nakonec Sládka zprostil obžaloby z trestného činu podněcování k národnostní a rasové nenávisti. Soudkyně svůj rozsudek odůvodnila tím, že Sládkovy výroky je nutné posuzovat v kontextu celého projevu a nikoliv vytržené ze souvislostí. Sládek sice skutečně zkresloval historická fakta, ale to se podle ní objevuje v převážné většině politických projevů, pokud je nepřednáší historik, ale politik.

Šéf republikánů se následně snažil celou prezidentskou volbu zpochybnit. Jedním z jeho hlavních argumentů bylo, že mu vazební stíhání znemožnilo vykonávat svůj poslanecký mandát, naplnit své volební právo či případně kandidovat proti Havlovi (jak avizoval). On i republikánská strana se tak opakovaně obrátili na Ústavní soud, ten však stížnosti smetl ze stolu. Ve svém rozhodnutí mimo jiné výslovně uvedl, že si Sládek pobyt ve vazbě zavinil sám. Své životní trauma o pár let později prodával Sládek tak, že Havel měl na jeho zatčení v roce 1998 zájem a léčku na něj měl nastražit tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman.

Dramatik a disident Václav Havel se po pádu železné opony stal prezidentem celkem čtyřikrát. Takový husarský kousek se už s největší pravděpodobností žádnému polistopadovému prezidentovi nepodaří. Poprvé to bylo už koncem roku 1989, kdy stál v čele tehdejší Československé socialistické republiky. V prosinci 1989 ho ale ještě volili komunisté. O půl roku později se volba opakovala. Tentokrát ale zvedali ruce poslanci zvolení v prvních svobodných volbách od nástupu komunistů k moci. To se psal 5. červenec 1990. Volbu prezidenta federativní republiky tehdy zahájil předseda Federálního shromáždění Alexandr Dubček. Ve svém projevu znovuzvolení Václava Havla jednoznačně podpořil. Ve Vladislavském sále Pražského hradu se sešlo 284 poslanců. Už v 11 hodin dopoledne oznámil Dubček, že prezidentem se stal Václav Havel. Po složení prezidentského slibu vyšel Václav Havel na balkon na třetím nádvoří. Čekajícím občanům oznámil, že byl zvolen v tajné volbě. Tajnou, tedy svobodnou, volbu Federálním shromážděním, které bylo zvoleno ve svobodných volbách, Havel poměrně dost vyzdvihoval. Tedy že i on má legitimitu, která má větší váhu než ta, kterou měl roku 1989. Václav Havel tak stanul v čele republiky, která před sebou měla pouhé dva roky existence. V roce 1992 se uskutečnila první neúspěšná volba československého prezidenta. Jediným kandidátem byl tehdejší prezident Václav Havel. Ke znovuzvolení potřeboval většinu v obou částech Sněmovny národů – zatímco v české byl zvolen, ve slovenské pro něj hlasovalo pouhých 18 poslanců. V reakci na sílící slovenský nacionalismus pak Havel abdikoval a svůj úřad opustil 20. července, tři měsíce před koncem volebního období. V té době už bylo jasné, že se federace rozpadne a to bez Havlovy asistence. Krátce po vzniku samostatné ČR v roce 1993 se Havel do nejvyšší státní funkce vrátil a zůstal v ní dalších deset let.