14. června: Den, kdy se Klement Gottwald stal prezidentem

14. června začalo jedno z nejtemnějších období Československa. V tento den roku 1948 se definitivně završil komunistický převrat v Československu a na Pražský hrad usedl jako čtvrtý prezident Klement Gottwald. Právě on nesl zodpovědnost za následný policejní a justiční teror. Přestože byl ve funkci krátce, tak v průběhu jeho vlády bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 pro politické zločiny.

Gottwald se narodil 23. listopadu 1896 jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice. V politice se prosadil ve svých třiatřiceti letech, kdy s příznivci ovládl Komunistickou stranu Československa. A jeho ambice rostly dál. Pět let poté se poprvé ucházel o prezidentský úřad jako protikandidát Tomáše Garrigua Masaryka. Nejen, že tehdy neuspěl, ale za své výroky v předvolební kampani byl dokonce trestně stíhán. Proto utekl do Sovětského svazu. Před druhou světovou válkou se ještě stačil vrátit zpět. Ne však na dlouho. Po zákazu komunistické strany se svými nejbližšími spolupracovníky opět odešel do Moskvy, kde vytvořil exilové ústředí Komunistické strany Československa. Postupně se mu podařilo vybudovat zde jakési druhé centrum československého zahraničního odboje.

V květnu 1945 se vrátil zpět do vlasti i do čela komunistické strany, která také zvítězila v prvních poválečných volbách. V tehdejší vládě zasedlo 26 ministrů. 9 komunistických, 3 sociální demokraté, 12 tzv. „nekomunistických“ nebo „buržoazních“ – příslušníků dalších stran a 2 nestraníci. Snaha komunistů získat zcela pod svou kontrolu policii, vedla k tomu, že oněch 12 nekomunistických ministrů podalo demisi. Toho Gottwald využil k dalšímu upevnění moci, když dosadil na jejich místa komunistické představitele.

Po převratu pak abdikoval tehdejší prezident Edvard Beneš, což otevřelo Gottwaldovi cestu na Pražský hrad. 14. tak byl jednohlasně zvolen do čela státu Národním shromážděním. Volba proběhla přímo ve Vladislavském sále a vyslovilo se pro ní všech 296 poslanců. Komunistický tisk tehdy psal o „Přemyslovi od pluhu – Klementu Gottwaldovi z dílny“. Takto promluvil sám Gottwald k lidu v den svého zvolení:

Většinová veřejnost byla tehdy v euforii. Gottwald se i zpočátku snažil působit jako pokračovatel historie a tradic. 14. června se v Chrámu svatého Víta zúčastnil slavnostní mše, přestože režim začal brzy poté církev a věřící pronásledovat. A nejen je. Ve stejném roce se už rozběhlo zatýkání nepohodlných občanů. Začátkem 50. let bylo vybudováno přes čtyři sta pracovních táborů a věznic. V těchto zařízeních bylo v dubnu 1950 uvězněno jen v českých zemích skoro 7 tisíc osob z politických důvodů. V květnu téhož roku to bylo už 11 tisíc. Často zinscenované procesy byly Gottwaldovým mocenským nástrojem. Jejich symboly se staly popravy Milady Horákové či Heliodora Píky nebo Rudolfa Slánského. Jednoho z nejmocnějších mužů ve státě a dvojka v komunistické hierarchii, který doplatil na boj o moc uvnitř strany.

Na svou krutovládu Gottwald ale poměrně brzy doplatil. Zemřel roku 1953 ve svých 56 letech krátce po pohřbu člověka, který mu po celou dobu ze Sovětského svazu diktoval direktiva. Josifa Stalina. Tehdy se říkalo, že byl otráven, nebo že dokonce zemřel žalem. Ve skutečnosti ale byl závislý na alkoholu a trpěl syfilidou. Tyto problémy byly zřejmě příčinou výdutě srdeční aorty, na jejíž následky po návratu z Moskvy zemřel.