Skoro v každé firmě to zní stejně. Šéf je blbec. Šéf se o nás nestará. Nebo naopak — šéf je pořád u toho a do všeho nám kecá. Roman Fiala tenhle refrén slýchá po firmách čím dál častěji, a co je zvláštní: ti šéfové jsou většinou úplně normální, fajn lidi. A lidé pod nimi taky. Tak kde se ty nářky pořád berou? S touhle otázkou vítá Roman u mikrofonu Arnošta Loose, manažera a lídra, který se do Outcastu vrací už počtvrté.Arnošt to rychle otočí do praktické roviny. Ano, šéf má povinnost nářky nepřehlížet a stavět prostředí, kde se dá mluvit. Ale těžiště rozhovoru leží jinde — u toho člověka „dole". Protože nářek často není začátek, ale poslední záchvěv po mnoha pokusech, které nikdo nevyslyšel. A většina lidí to zkusí jednou, dostane pomyslně přes ruku, vezme si to osobně — a zavře se do stěžování místo toho, aby přidala.V této epizodě mimo jiné zjistíte...Proč se z nářků stal ve firmách trend – a proč ten, kdo si nejvíc stěžuje, býval často ten, kdo to nejdřív zkoušel říct slušně.Proč „lepší aktivní blbec než pasivní nula" není jen drzá hláška – a co dělat, když máte pocit, že vás šéf jednou plácl přes ruku.Proč nejchytřejší tah šéfa není největšího remcala umlčet, ale nabídnout mu pozici – a proč se sedm z deseti lidí najednou převrátí na pozitivní.A proč dobrá schůzka mezi čtyřma očima může klidně vypadat jako „girl's talk" o ničem – a čím se Roman s Arnoštem v tomhle bodě přátelsky neshodnou.Roman šel do rozhovoru s podezřením, že za nářky můžou hlavně šéfové. Odešel s návodem mířeným spíš na druhou stranu — protože odvaha a rozhodnutí, jak nakonec oba uzavřou, jsou víc než připravenost.Přejeme inspirativní poslech!