O kořenech, které i bolí. Co zůstává, když odejdou babičky a dědečkové?

Letní potok, chalupa a hlas po drátě. Příběhy zpoza lopuchu. Husákovské léto bez moře, ale s nimi. S babičkami a dědečky a těmi dalšími, na které nelze zapomenout. Paměť proti času.

Jsou rozhovory, které se stanou vzpomínkou už ve chvíli, kdy zní. Tento letní telefonát mezi Brnem a Bratislavou je právě takový. Martina a Jan si povídají o koupání v řece, o chalupách, o dědečcích a babičkách. A z jejich slov zní cosi přesažného. Totiž paměť, která nemizí.

Vzpomínají na dětství pod slivkou, na zvuky házení hrášku do košíku, na babiččin oblíbený pasiáns, dědečkův smích a jeho milion kilometrů bez nehody, na husákovské léto bez moře, ale s dravým potokem a spoustou příběhů s ním spjatých. Mluví o lidech, kteří je formovali. Ať už to byli vlastní prarodiče, nebo ti další, co přišli zvenčí. Lékařka z Šariše, stařičký farář z Vysočiny.

To všechno v blízkosti svátku všech babiček a dědečků, totiž svátku svatých Anny a Jáchyma, prarodičů Ježíšových. Taky k nim chodíval na prázdniny? Taky vzpomínal na jejich hlas, gesta, na to, když ho drželi za ruku?

„Svatá Anna, chladna z rána,“ praví stará pranostika. No, možná se tak někdy chová počasí, ale vzpomínky Martiny a Jana spíš hřejí, i když ne tak docela beze smutku.