Radio Proglas

Spiritualita

Náboženství / spiritualita

papež František: Kristus, naděje pro chudé, přemáhá aroganci

Myšlenka na den

Úvahy a podněty k zamyšlení současných osobností i klasiků.

Milí bratři a sestry, hezký den!
Nedělní evangelium podle Jana k nám v šesté kapitole promlouvá o Ježíši, který říká: „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe“. Před zástupem se Boží Syn ztotožňuje s nejběžnějším a každodenním pokrmem, chlebem: „Já jsem chléb“. Mezi posluchači se někteří začínají přít: Jak nám může dát jíst své vlastní tělo? I my si dnes klademe tuto otázku, ale s úžasem a vděčností. Zde jsou dva postoje k zamyšlení: údiv a vděčnost před zázrakem eucharistie.
Za prvé: údiv, protože Ježíšova slova nás překvapují. Ale Ježíš nás překvapuje vždycky, Chléb z nebe je dar, který předčí všechna očekávání. Ti, kdo nepochopili Ježíšův styl, zůstávají podezřívaví: zdá se jim nemožné, dokonce nelidské jíst cizí tělo. Tělo a krev jsou naopak Spasitelovým lidstvím, jeho vlastním životem, který se nabízí jako potrava pro nás.
A to nás přivádí k druhému postoji: vděčnosti. Protože Ježíše poznáváme tam, kde se zpřítomňuje pro nás a s námi. Stává se pro nás chlebem. „Kdo jí mé tělo, zůstává ve mně a já v něm“. Kristus, pravý člověk, dobře ví, že člověk musí jíst, aby žil. Ví však také, že to nestačí. Poté, co rozmnožil pozemský chléb, připravuje ještě větší dar: sám se stává pravým pokrmem a pravým nápojem. Děkujeme ti, Pane Ježíši! Svým srdcem můžeme říci: děkuji ti.
Nebeský chléb, který pochází od Otce, je právě Syn, který se pro nás stal tělem. Tento pokrm je pro nás více než potřebný, protože nasycuje hlad po naději, hlad po pravdě, hlad po spáse, který všichni cítíme ne v žaludku, ale v srdci. Eucharistii potřebuje každý z nás.
Ježíš se stará o tu největší potřebu: zachraňuje nás, sytí náš život svým, a to navždy. A díky němu můžeme žít ve společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Živý a pravý chléb tedy není něco magického, ne, není to něco, co najednou vyřeší všechny problémy, ale je to právě Tělo Kristovo, které dává naději chudým a přemáhá aroganci těch, kdo se ke své vlastní škodě cpou.
Ptejme se tedy sami sebe, bratři a sestry: mám hlad a žízeň po spáse nejen pro sebe, ale pro všechny své bratry a sestry? Když přijímám eucharistii, která je zázrakem milosrdenství, jsem schopen obdivovat Tělo Pána, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých?
Prosme společně Pannu Marii, aby nám pomohla přijmout dar nebe ve znamení chleba.
Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holíkhttps://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/papez-pri-poledni-modlitbe0.html

Milí bratři a sestry, hezký den! 
Nedělní evangelium podle Jana k nám v šesté kapitole promlouvá o Ježíši, který říká: „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe“. Před zástupem se Boží Syn ztotožňuje s nejběžnějším a každodenním pokrmem, chlebem: „Já jsem chléb“. Mezi posluchači se někteří začínají přít: Jak nám může dát jíst své vlastní tělo? I my si dnes klademe tuto otázku, ale s úžasem a vděčností. Zde jsou dva postoje k zamyšlení: údiv a vděčnost před zázrakem eucharistie.
Za prvé: údiv, protože Ježíšova slova nás překvapují. Ale Ježíš nás překvapuje vždycky, Chléb z nebe je dar, který předčí všechna očekávání. Ti, kdo nepochopili Ježíšův styl, zůstávají podezřívaví: zdá se jim nemožné, dokonce nelidské jíst cizí tělo. Tělo a krev jsou naopak Spasitelovým lidstvím, jeho vlastním životem, který se nabízí jako potrava pro nás.
A to nás přivádí k druhému postoji: vděčnosti. Protože Ježíše poznáváme tam, kde se zpřítomňuje pro nás a s námi. Stává se pro nás chlebem. „Kdo jí mé tělo, zůstává ve mně a já v něm“. Kristus, pravý člověk, dobře ví, že člověk musí jíst, aby žil. Ví však také, že to nestačí. Poté, co rozmnožil pozemský chléb, připravuje ještě větší dar: sám se stává pravým pokrmem a pravým nápojem. Děkujeme ti, Pane Ježíši! Svým srdcem můžeme říci: děkuji ti.
Nebeský chléb, který pochází od Otce, je právě Syn, který se pro nás stal tělem. Tento pokrm je pro nás více než potřebný, protože nasycuje hlad po naději, hlad po pravdě, hlad po spáse, který všichni cítíme ne v žaludku, ale v srdci. Eucharistii potřebuje každý z nás.
Ježíš se stará o tu největší potřebu: zachraňuje nás, sytí náš život svým, a to navždy. A díky němu můžeme žít ve společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Živý a pravý chléb tedy není něco magického, ne, není to něco, co najednou vyřeší všechny problémy, ale je to právě Tělo Kristovo, které dává naději chudým a přemáhá aroganci těch, kdo se ke své vlastní škodě cpou.
Ptejme se tedy sami sebe, bratři a sestry: mám hlad a žízeň po spáse nejen pro sebe, ale pro všechny své bratry a sestry? Když přijímám eucharistii, která je zázrakem milosrdenství, jsem schopen obdivovat Tělo Pána, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých?
Prosme společně Pannu Marii, aby nám pomohla přijmout dar nebe ve znamení chleba.
Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holík https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/papez-pri-poledni-modlitbe0.html

Aplikace Youradio Talk

papež František: Kristus, naděje pro chudé, přemáhá aroganci

Poslechněte si podcast