„Neseď zadkem na dvou židlích. Dělej jednu věc na 110 %,“ říká Jakub Vágner

Jaké si myslíte, že jsou vaše silné stránky a přirozené talenty? Mluvit o těchto věcech je složité. Jedna věc je to, co si člověk myslí a druhá věc to, co je realitou a také to, co si myslí druzí. Myslím si, že je to mnohem podstatnější. Spíše druzí vidí talent konkrétního člověka. Myslím si, že jsem trpělivý a mám jakousi zralou ctižádostivost. Svým způsobem asi i tvrdohlavost, kterou mám po tátovi. Když se do něčeho kousnu, tak to chci prostě dělat, dodělat a udělat správně. Lidé o mně říkají, že jsem perfekcionista.   Kdo ve vás objevil lásku v přírodu? Myslím si, že lásku k přírodě musí člověk objevit hlavně sám. Potom záleží na jeho rodině a na okolí, jestli ho v tom bude podporovat nebo nebude. Jsou typy lidí, kteří když dostanou příliš velkou podporu, tak to má přesně ten opačný efekt. Zaleknou se toho a dostanou to příliš zadarmo. Právě možná to, že se táta dlouhou dobu snažil o to, aby to nebyla moje cesta a abych šel skutečně tou cestou hudby a umění, tak možná udělal to nejlepší. Nebo já vím, že udělal to nejlepší. Vzedmul jsem se totiž proti jeho vůli. Později jsem mu chtěl dokázat, že jsem měl taky pravdu.    Kdy přišlo rozhodnutí, že se studiem na konzervatoři skončíte a vydáte se na dobrodružnou cestu? Hodně lidí si v tu dobu myslelo, že je to jakýsi pubertální výjev, že to budu dělat chvíli a pak přijdu s prosíkem zpátky a dodělám si konzervatoř. Takto to vůbec nebylo. Už relativně od útlého dětství jsem přesně věděl, co chci dělat. Je to jedno z mých životních štěstí. Když jsem se zeptal 80 procent mých vrstevníků, co chtějí dělat, tak vůbec nevěděli. Měli možná nějaké okruhy. Já jsem ale opravdu od těch osmi nebo devíti let měl naprosto nalinkováno, co chci dělat, jak to chci dělat a aby mě to bavilo. Doufal jsem v to, že by mě to mohlo živit.    Jak vaše rozhodnutí vnímalo bezprostředně okolí? Přesně si pamatuji ten den. Z toho patra pražské konzervatoře, kde jsem cvičíval na kontrabas, jsem se pořád díval na Vltavu. Bylo dost týrání, byl to takový vnitřní souboj. Tam se bily přesně ty dva světy. Díval jsem se na Vltavu a nedej bože, že jsem tam na loďce viděl někoho chytat ryby. To byla tryzna úplně hotová. Hudbu jsem miloval a dodnes ji miluji. Bylo to pouze o tom, že jeden svět byl silnější. Víc mě táhlo to neznámo. Byl to dlouhodobý vývoj, kdy jsem si vzpomněl na slova mého dědečka. Ten řekl, že nemůžeš sedět zadkem na dvou židlích. Jestli chceš něco dělat, tak to dělej, ale musíš to dělat na 110 procent.   Článek obsahuje pouze část rozhovoru. Celý rozhovor Jana Mühlfeita s Jakubem Vágnerem si můžete poslechnout v playeru výše. Pravidelné rozhovory s hosty rozvojového kouče, mentora a také bývalého prezidenta společnosti Microsoft pro Evropu Jana Mühlfeita na téma osobního rozvoje uvádíme v pořadu Myšlení první ligy na rádiu ZET každé pondělí po 10:45.    Zdroj: Zet