„Nemám přirozený respekt k autoritám. I prezidenti jsou jen lidé,“ říká exvelvyslanec Kolář

Zajímal jste se o zahraniční dění už jako dítě? Vlastně ano. Jednak tím, co jsem četl. Měl jsem hrozně rád dobrodružné cestopisy. Zajímalo mě, co se děje po světě. Původně jsem se chtěl věnovat zvláštnímu oboru v etnografii, a to předkolumbovským kulturám. To jsem také vystudoval. Chtěl jsem se přestěhovat nejlépe do Latinské Ameriky a tam bloudit, ponořit se do Yucatánu do pralesa a tam objevit nějaké zapomenuté civilizace. Jak se stalo, že jste od toho dostal k zahraniční politice? Přirozeně. Pokud jsem přemýšlel o tom, co se sebou, tak jsem spíš uvažoval, kam se vydat. V té době jsem se chtěl stát uprchlíkem, se ženou jsme chtěli emigrovat. Vybrali jsme si tehdy Kanadu, ale naštěstí se v listopadu 1989 stalo to, co se stalo a nestihli jsme to. Pak se můj život radikálně změnil. Mohl jsem se věnovat tomu, co jsem předtím soukromě studoval. Zajímala mě první republika, jak se formovala exilová vláda. Nastoupil jsem hned po listopadu 1989 do Ústavu pro soudobé dějiny, kde jsem poznal spoustu skvělých kolegů. Pak jsem dostal možnost jet studovat do Ameriky, což jsem hned využil. Pak jsem dostal stipendium v Londýně na univerzitě. Když pak přišla nabídka z Nobelova institutu v Oslo, tak jsem neváhal a jel jsem tam psát svoji práci o vztahu malých států a velmocí. Do Norska jsem nastupoval 2. ledna 1993 a vracel jsem se už do České republiky. Tady na ministerstvu zahraničí jaksi nebyli lidi. Řada slovenských kolegů odešla do slovenské diplomacie, řada musela odejít kvůli lustračním nedostatkům. Hodně jsem váhal, jestli tam mám jít pracovat. Říkal jsem si, že v tu chvíli ztratím svoji akademickou svobodu a stanu se úředníkem. Řekl jsem si ale, že když o vztazích malých států a velmocí píšu, tak bych se mohl podívat, jak diplomacie funguje v praxi a že bych to na rok zkusil. No a bylo z toho bezmála 20 let. Jaký je váš talent a silné stránky, které jste mohl využít v diplomacii? Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Jedna z věcí, která mě trochu limituje je, že nemám přirozený respekt k autoritám. Beru lidi takoví, jací jsou s jejich silnými stránkami i nedostatky. V životě se mi to potom potvrdilo mnohokrát. I když mluvím s prezidentem velmoci nebo malého státu, tak jsou to také jen lidi, na které je naloženo nějaké břímě odpovědnosti a rozhodování. Přišlo mi, že můj přístup apriorní otevřenosti a vstřícnosti se vyplácí. Se sebevědomějším přístupem k těm druhým, vás také víc respektují. Co mi opravdu chybí, je submisivita. Myslím, že mám vyšší sebevědomí, ale nechybí tam snad sebereflexe a schopnost pochybovat.     Článek obsahuje pouze část rozhovoru. Celý rozhovor Jana Mühlfeita s Petrem Kolářem si můžete poslechnout v playeru výše. Pravidelné rozhovory s hosty rozvojového kouče, mentora a také bývalého prezidenta společnosti Microsoft pro Evropu Jana Mühlfeita na téma osobního rozvoje uvádíme v pořadu Myšlení první ligy na rádiu ZET každé pondělí po 10:45.    Zdroj: Zet