„Medicína je nesmírně univerzální. Od řemeslné práce se dostanete k jazykům,“ říká Höschl

Kdo vás v mládí nejvíce inspiroval? V raném dětství si myslím, že to byla samota. Tím myslím osídlení v Jevanech, kde jsme bydleli. Normálně je to rekreační prvorepubliková oblast, která v 50. letech trochu zpustla. Na těch pár lidí, kteří tam přezimovali, se to letovisko od podzimu do jara zcela vyprázdnilo. Okolo šuměly lesy, voněla vláha z rybníků a to dítě, které je samo, je neustále v kontaktu s přírodou. Táta dojížděl do Prahy do fabriky a byl celý den pryč, maminka toho měla na starosti víc, takže jsem se tam sám plácal v poměrně pusté zahradě. Co mě utvářelo, byla ta vůně jehličí a samota jevanských lesů. Kdo objevil lásku k přírodním vědám a medicíně? Gymnazijní profesor Eduard Choc, který nás měl na biologii. To byl vášnivý fanda do přírodních věd, zejména do genetiky, a zároveň ohromný entuziasta do medicíny. On zřejmě trpěl celoživotně komplexem z toho, že sám medicínu nevystudoval a jeho ctižádostí bylo, aby se všichni jeho žáci dostali na medicínu. Byl to člověk, který mě ani ne tak na tu medicínu zmotivoval, ale který mi k tomu poskytl přípravu, že jsem mohl zkoušky udělat dost snadno, protože on nás opravdu cepoval tak, že celý první ročník na medicíně jsem v biologii žil z toho, co jsem uměl ze střední školy. Vaše cesta k psychiatrii ale nebyla tak přímočará... Patřil jsem k těm, kteří nikdy nevěděli, co úplně chtějí, všechno je tak trochu bavilo. Byl jsem poměrně univerzální, takže jsem si volil takové řešení, které mi to rozhodnutí odložilo. Medicína je nesmírně univerzální. Od řemeslné práce, chirurgie se můžete dostat přes neurochirurgii až po psychoterapii, logoterapii a jazykům.  Měl jsem nejblíže k dynamickým předmětům, bavila mě farmakologie, kde jsem už během studií dělal asistenta. Když to skončilo, tak jsem opět hledal obor, kde se mi nechají otevřené nůžky mezi pragmatickým a humanitním přístupem. Na internu mě nikde nevzali, takže jsem skončil na psychiatrii u profesora Hanzlíčka, což byla jediná dvě volná místa. Pamatuji si, že když jsem tam šel, tak jsem si říkal, že tam počkám rok a pak zdrhnu zpátky k pořádné medicíně. Uplynuly tři roky, už jsem si tedy udělal atestaci a mezitím se mi to začalo tak líbit pro svoji univerzalitu. To, co jste se naučil, předáváte dalším generacím, jelikož přednášíte. Co si myslíte o českém školním systému? Studenti v mezinárodním porovnání dosahují průměrných až podprůměrných výsledků. nebude to mít vliv do budoucna na kvalitu lékařů? Já se obávám, že ano a je mi to velice líto. Jestli si dobře pamatuji, tak české základní školství až na úroveň střední školy mělo poměrně dobrou pověst. Vzdělání mělo velice dobrý základ a určitá disciplína, která v něm panovala, bez ohledu na scholastiku a na to, že se tam vyučovala spousta blbostí, tak přinesla jakýsi řád, který se lidem hodil. Je škoda, že jsme tento náskok propadat. Kladu si otázku, čím to je. Bohužel sám na ni odpověď nemám. Nevím jestli to není tím, a teď mě neberte za slovo, že se vydalo na příliš neznámé experimentální cesty ve stylu absence osnov a škola hrou. Nevím, nerad bych byl nespravedlivý. Například opuštění matematiky, jako takové stálé kotvy, která byla noční můrou poloviny žactva, to je nějaký zlatý standard, kterého se školství lehkomyslně zbavilo a teď se to horko těžko vrací.     Článek obsahuje pouze část rozhovoru. Celý rozhovor Jana Mühlfeita s českým psychiatrem Cyrilem Höschlem si můžete poslechnout v playeru výše. Pravidelné rozhovory s hosty rozvojového kouče, mentora a také bývalého prezidenta společnosti Microsoft pro Evropu Jana Mühlfeita na téma osobního rozvoje uvádíme v pořadu Myšlení první ligy na rádiu ZET každé pondělí po 10:45.    Zdroj: Zet