„Chci se stát dobrým trenérem,“ říká olympionik David Svoboda

K čemu Vás naučila olympiáda v Pekingu? Naučil jsem se to, že nemám vždy vše úplně ve svých rukách a zbavilo mě to celkem nepříjemného tlaku, že cokoliv se kolem mě děje, tak si za to můžu. Musel jsem se naučit vypořádat, tehdy mi bylo 23 let, s určitou nespravedlností, která ovlivnila můj výsledek a po krátkou dobu i můj život. Olympijské hry pro mě v tu dobu byly všechno a pak to zhatila ne moc dobře zorganizovaná jezdecká disciplína. Nebyl jsem jediný, kdo to tam pokazil na koni, byla nás třetina startovního pole. Jak dlouho trvalo, než jste se přes tu nevydařenou olympiádu dostal? Dlouho. Byly to takové dvě fáze. Ta nejakutnější - smutek a frustrace - trvala několik měsíců. Bolela mě i noha, musel jsem tehdy na operaci s kolenem. To s tím bylo spojené. Někdy na jaře jsem začal znovu závodit a nešlo mi to. Byl jsem z toho otrávený. Vnitřně jsem řešil, jestli vůbec má cenu se o něco snažit, když to potom nemůžu ovlivnit.  V létě se pak konalo mistrovství světa v Londýně a tam jsem zaznamenal za celý svůj sportovní život největší úspěch, měl jsem tam dvě stříbrné medaile. Tím byla první fáze překonaná, ale de facto jsem se stigmatu smolaře zbavil až v Londýně na olympiádě. V čem byla příprava na Londýn jiná než na Peking? Nebyla výrazně jiná. Už na Peking to vše probíhalo, jak mělo. Po psychické stránce jiná byla. Zaznamenal jsem určitý vývoj, to je jasné. Po té stránce sportovního tréninku byla stejně dobrá jako na Peking. V tu dobu to ale vyšlo, jak mělo. To, že jsem vyhrál jsem v tu dobu považoval už za štěstí, ne za povinnost. To byl možná ten největší skok.  Co se Vám honilo hlavou, když jste s Číňanem běžel o zlato a byl jste stále za ním druhý? Já se necítil, že jsem druhý. Po pravdě nemám rád, když běžím první a můj největší soupeř je za mými zády a já ho nevidím a nevnímám v jakém rozpoložení je. Opravdu je mi mnohem příjemnější, když ho mám na očích, slyším, jak dýchá, vidím podle jeho motoriky, jak se cítí. Ano, běžel jsem za ním, ale měl jsem to pod kontrolou. Pak už to byl s Číňanem taktický souboj. Hlavou se mi nehonilo skoro nic. Jen jsem se na něj soustředil, reagoval jsem intuitivně, takticky tak, jak jsem to v tu chvíli považoval za nejlepší a měl jsem to štěstí, že to vyšlo. Jak se připravujete do brazilského Ria na OH? Znova je to po stránce sportovního tréninku a přípravy velmi podobné. Liší se to možná v tom, že mi už zkrátka není 23, takže musím respektovat jinou dobu regenerace. Další změna je ta, že jsem po Londýně měl dlouhotrvající zranění, na které musím brát ohled. Nerad bych si ho přivodil zpátky. Tréninkový plán mám nastavený tak, abych té noze co nejvíce ulevoval. Jinak se snažím dělat to co vždy. Co až přijde jednou konec kariéry? Co bude potom? Konec mé kariéry se pravděpodobně blíží. Potom bych rád u sportu zůstal, protože se tam cítím jako doma. Strašně moc mě láká stát se dobrým trenérem. Je to obrovská výzva.     Článek obsahuje pouze část rozhovoru. Celý rozhovor Jana Mühlfeita s Davidem Svobodou si můžete poslechnout v playeru výše. Pravidelné rozhovory s hosty rozvojového kouče, mentora a také bývalého prezidenta společnosti Microsoft pro Evropu Jana Mühlfeita na téma osobního rozvoje uvádíme v pořadu Myšlení první ligy na rádiu ZET každé pondělí po 10:45.    Zdroj: Zet