„Chci mít věci dotažené, práci po lidech i předělávám,“ říká moderátorka a scénáristka Toušlová

Kdo na vás měl největší vliv, když jste byla malá? Samozřejmě rodiče. Mamina měla a má neuvěřitelnou a bujnou fantazii. Já si pamatuji, když rodiče ještě neměli auto, tak jsme pěšky chodívali k babičce z Vimperka na Solnou Lhotu. Je to takových zhruba pět kilometrů. Tou dobou mi bylo tři nebo čtyři roky. Mě to bavilo, protože mamka byla schopná během cesty vyprávět pohádky. Ona si je vymýšlela. Já jsem byla ještě tak vykutálená, že jsem maminku zkoušela. Třeba jsme šli a uviděli lesní jahodu v trávě. Řekla jsem jí, že chci pohádku o jahodě. Maminka z fleku vystřihla pohádku o lesní jahodě. Táta byl zase hrozně šikovný strojař. Vymýšlel nábytkářské stroje. Dokonce měl několik patentů. On tu fantazii měl také. Táta ještě ke všemu hrozně pěkně kreslil a byl neuvěřitelně manuálně zručný. Takže si dodneška umí poradit s každým materiálem a kovem a se dřevem.  Co vám nejvíce chybí z dětství? To jsme zase zpátky. Chybí mi fantazie a klid na ni. Zrovna nedávno jsem si vzpomněla na to, jak mě bavilo jako malou holčičku si někam zalézt a jenom si kreslit. Protože jsme do Gejzíru točili takové kurzy malování pomocí pravé mozkové hemisféry, tak se přiznám, že jsem si pohrávala s tím, že se na kurz přihlásím. Takto bych si mohla ve volném čase čistit tím kreslením hlavu. To mi chybí. Ono to třeba vypadá tak, že dělám kreativní práci, ale ona ta kreativita je hlavně v tom začátku, když se projekt rodí. Pak se stanete tím vrchním kibicem a dohlížíte na to, aby vše probíhalo správně. Abychom měli dost kvalitního materiálu, aby tam nebyly chyby, aby to bylo dobře napsané, dobře natočené. Moje vlastní kreativita se projevuje jen ve scénářích, které si sama píšu. To je pro mě hrozně málo. Kdo objevil váš talent moderování? Myslím si, že jsem si to objevila sama. Pamatuji si, že na základní škole, když jsme si měli vybírat první kroužky, tak jsem hned chtěla dramaťák. Můj děda a maminka byli totiž ochotníci. Mamka vždy vzpomínala, jak hrála v divadle. Aniž jsem to dřív nějak dělala, tak jsem umanutě řekla, že chci na ten dramaťák. Dodnes si pamatuji, že moje první role byl sedmí trpaslík u Sněhurky. Druhý rok, když jsme zkoušeli, tak ta starší a lepší parta zkoušela Budulínka. My jako ta druhá větev toho sboru jsme zkoušeli takové hloupé představení o nějakém měsíci nad krajinou. Já jsem byla ten měsíc a mě to nebavilo. Naučila jsem se tak nazpaměť roli Budulínka. Když hlavní představitelka ochořela a potřebovali náhradu, tak mě tam šoupli. Já jsem toho Budulínka, musím se přiznat, urvala pro sebe a od té doby jsem vlastně dostávala jen samé hlavní role. Hlavní roli jste měla i v hlavních zprávách České televize. Jaké to bylo? Vzpomínáte si na první zprávy? To si piště. To se psalo 1. ledna 1999. Byly naprosto strašné, protože jsem neměla čas si to vyzkoušet. Mě vlastně vytrhli z toho terénu. Jen jednou jsem vysílala takzvaně do zdi. Navíc to bylo v době, kdy jsem měla za sebou hrozně těžký rozchod, který mě strašně bolel. Vypadaly mi vlasy, takže mě ostříhali. Na jednu stranu jsem byla na krátko a na druhou stranu do mě rvali všechna Béčka, aby se to napravilo. Takže jsem nabrala asi osm kilo. Já, která jsem měla celý život dlouhé vlasy, tak jsem měla nakonec štětiny, s kterým si vizážistky nevěděly rady. Jako ženská jsem se dobře necítila, dobře jsem nevypadala, bála jsem se a najednou na mě potom vysílání televize pustila smečku všech různých rádců. Ať už to byli fonetici, jazykozpytci, vizážisti, režiséři nebo psychologové. Tato smečka se o mě starala zhruba půl roku, kdy jsem si každý den říkala, že tu nebudu a že odejdu. Pak jsem si řekla, že nejsem zbabělec a musím to dát. Dala jsem to až v momentě, kdy jsem si řekla, že na ně kašlu. Oni to ale všichni mysleli strašně dobře. Moderovala jste zprávy, ale pak to byl ke scenáristice a režii poměrně velký skok. Jak jste to zvládala? On to zase tak velký skok nebyl, protože jsem začínala v médiích víceméně jako píšící novinář. Pak jsem dlouho točila, což obnáší, že si věci také píšete. Jen se změnily útvary, že to trochu nabobtnalo. Spíše na tom bylo nejtěžší pro mě to, že jsem byla zvyklá dělat sama na sebe. To znamená, že co jsem si napsala, to jsem si ustřihla a už to bylo. V momentě, když jsem si udělala velké projekty, ať už to byla Toulavá kamera, Třináctá komnata, Rub a líc, Gejzír, tak to vedete lidi. Mě nikdo neučil vést lidi. To bylo pro mě asi to nejtěžší. Co jsem si sama udělala, tak buď jsem si za to sama sobě nadávala, nebo jsem se pochválila. Najednou tady si něco vymyslíte, ale není ve vašich silách to udělat. V tu chvíli musíte tu práci delegovat. Strašně dlouho jsem se prala s tím a musím říct, že ještě do teď se s tím trochu peru, že mám tu tendenci, aby to bylo dotažené. Já ty věci i po lidech předělávám. Někdy je pro mě snazší to udělat, než abych jim to vysvětlila. To je blbě, vy jako manažer mi vysvětlíte, že je to cesta do pekel. Já se teď na stará kolena učím delegovat a kontrolovat, což je asi pro mě nejtěžší úkol.   Článek obsahuje pouze část rozhovoru. Celý rozhovor Jana Mühlfeita moderátorkou, scénáristkou a režisérkou Ivetou Tošlovou si můžete poslechnout v playeru výše. Pravidelné rozhovory s hosty rozvojového kouče, mentora a také bývalého prezidenta společnosti Microsoft pro Evropu Jana Mühlfeita na téma osobního rozvoje uvádíme v pořadu Myšlení první ligy na rádiu ZET každé pondělí po 10:45.    Zdroj: Zet