Miroslav Petříček - Dekonstrukce a hranice (8) – Od wittgensteinovského chápání pravidel k dynamickému strukturalismu a aktu transgrese

Pozvánka k poslechu: Proč jsou pro nás nejdůležitější právě ty věci, ze kterých zdánlivě „nic nemáme“ – jako je svátek, umění nebo nezištná oběť? Tato přednáška vám ukáže, že smysl života se často neukrývá v dodržování pravidel a hromadění zisku, ale v odvaze k plýtvání a v okamžicích, kdy překračujeme své vlastní stíny. Zjistíte, že hranice nejsou jen zákazy, které nás omezují, ale brány k hlubšímu prožitku lidské svobody ve světě, kde už neplatí žádná stará dogmata.

Anotace: Přednáška mapuje zásadní metodologický posun v chápání hranice: od wittgensteinovského zkoumání limitů diskurzivního rozumu a klasického strukturálního „rastru“ k poststrukturalistickému pojetí hranice jako dynamického pohybu. Mluvčí nejprve kritizuje statický model struktury a nahrazuje jej představou neustálého posouvání významů v každém mluvním aktu. Jádrem analýzy je pak Bataillova koncepce „otevřené ekonomie“ a „neproduktivního výdaje“, která skrze motivy oběti, slavnosti a erotiky rasantně napadá hegelovský model kontinuity a zisku; smysl zde vyvstává v momentě absolutní, nevratné ztráty. V návaznosti na Foucaulta mluvčí interpretuje moderní sexualitu nikoliv jako osvobození, ale jako vnitřní průrvu a „nepředmětné znesvětění“ v sekulárním světě po smrti Boha – akt, který znesvěcuje sám sebe v prázdnotě chybějících tabu. Hranice je v závěru redefinována jako „non-pozitivní afirmace“: neexistuje před aktem překročení, ale ustavuje se až v něm, čímž dochází k vertikálnímu prohloubení zkušenosti namísto horizontálního rozšiřování poznání.

Přednáška byla proslovena v 90. letech 20. století patrně na Filosofické fakultě UK v rámci cyklu Dekonstrukce a hranice (DAH 8).