MIroslav Petříček - Dekonstrukce a hranice (7)

Pozvánka k poslechu: Demokratizace filosofického vědění spočívá v odhalení, že i ty nejvíce abstraktní pojmy postmoderny mají svůj korelát v naší nejniternější zkušenosti. Tato přednáška Miroslava Petříčka nabízí cestu k pochopení svobody, která začíná tam, kde končí bezpečí příběhu. Proč věnovat pozornost tomuto záznamu? Znáte ten pocit prázdna a tichého smutku, když dočtete strhující knihu? Na rozdíl od nekonečných televizních seriálů, které nás ukolébávají v neustálé kontinuitě, dočtená kniha představuje náraz na realitu. V tomto okamžiku, kdy „příběh skončil“ a my stojíme tváří v tvář prázdnému teď, se podle Miroslava Petříčka rodí naše skutečná lidskost. Přednáška vám ukáže, že přítomnost není jen bod na hodinkách, ale vznešený a nebezpečný okamžik podobný úderu blesku. Zjistíte, že neschopnost předvídat budoucnost není naším selháním, ale prostorem pro autentickou svobodu a odvahu nést odpovědnost za vlastní život v okamžiku, pro který neexistují žádná předem napsaná pravidla.

Anotace: Metodologie mluvčího v této přednášce připomíná heideggerovský pohyb holholung – opětné uchopení a zopakování fundamentálních otázek v novém světle. Cílem není historický přehled, nýbrž dešifrování okamžiku, v němž se hroutí pravidla narace a vyvstává radikální nárok přítomnosti. Hlavní téma a argumentace: Miroslav Petříček vychází z Lyotardovy kritiky metavyprávění (meta-narrace), přičemž dekonstruuje oba momenty tohoto slova. Zatímco „meta“ odkazuje k univerzalistickému nároku na archimédovský bod (či derridovské „transcendentální označované“), samotné „vyprávění“ interpretuje jako nástroj pro umělé vytváření kontinuity a homogenizaci disparátní zkušenosti. Proti této horizontální kontinuitě staví mluvčí estetiku „vznešeného“ (sublime), kterou demonstruje na sochařském díle Barnetta Newmana Broken Obelisk. Klíčovým bodem analýzy je geometrický bod dotyku dvou hmotných těles obelisku. Petříček zdůrazňuje jeho ontologickou nemožnost: tento bod nemá žádný rozměr, a přesto nese celou fyzickou hmotu objektu. Tento bod reprezentuje čisté, nezprostředkované „teď“ – okamžik, který nevychází z minulosti ani nesměřuje k budoucnosti. Mluvčí zde provádí radikální myšlenkový experiment: otáčí horizontální časovou osu o 90 stupňů do vertikály. Čas již neplyne jako příběh, ale udeří jako blesk (odkaz na Pseudo-Longina), který rozmetá kontinuitu a zjevuje pravdu v náhlém záblesku.

Interpretace vznešeného zde zahrnuje paradoxní jednotu dvou neredukovatelných afektů: zdrcení (tíhy) z nesouměřitelnosti a elevace (povznesení) k mravnímu poslání. Tento rozpor nevede k syntéze, ale k uznání disenzu a fragmentarizace světa. Petříček brilantně propojuje Lyotarda se Sartrovým existencialismem: v okamžiku „teď“, kdy končí pravidla minulosti a narace se hroutí, zůstává člověk sám v osamělosti svého rozhodnutí. Skutečná interpretace se tak rodí tam, kde se vzdáváme hotových pravidel (idiomů) a přijímáme riziko odpovědi bez předem daného vzorce. Odpovědnost je zde chápána jako schopnost nést tíhu okamžiku, který je exemplární výzvou pro ostatní.

Přednáška byla proslovena 20. 4. 1993 patrně na Filosofické fakultě UK v rámci cyklu Dekonstrukce a hranice (DAH 7).