Miroslav Petříček - Dekonstrukce a hranice (3)

Anotace Tato přednáška představuje dekonstrukci pojmu hranice, nahlíženou skrze dramatický přechod od renesančního paradigmatu podobnosti k novověké logice identity a diference. Autor, opíraje se o rekonstrukci Hegelova myšlení v podání Charlese Taylora, ukazuje, jak se moderní subjektivita pokouší překonat karteziánskou propast mezi duchem a přírodou prostřednictvím herderovského konceptu „výrazu". Hlavní osou výkladu je napětí mezi herderovskou organickou kontinuitou a hegelovskou negací. Podle Petříčka hranice pro Hegela není vnějším omezením, nýbrž vnitřní konstitutivní kvalitou – což dokládá na distinkci mezi kvantitativní a kvalitativní hranicí. Člověk jako myslící bytost vzniká skrze akt vnitřního rozdvojení a „nešťastného vědomí", kdy v sobě musí potlačit spontánní život, aby dosáhl racionální svobody. Tento dialektický pohyb, v němž je hranice neustále kladena a následně interiorizována (aufgehoben), je v závěru přednášky připodobněn ke struktuře narativního „zlomu". Petříček kriticky odhaluje povahu vyprávění jako teleologického stroje, který každou diskontinuitu zpětně integruje do identity celku, čímž otevírá zásadní otázku po možnosti „absolutní hranice" a skutečné události, která by se tomuto pohlcení vymykala.

Přednáška byla proslovena 16. 3. 1993 na Universitě Karlově.