Miroslav Pauza - Pražská brentanovská škola, spor o logicismus a metodologický konzervatismus brentanismu. - DČF 17

Pozvánka k poslechu: Přeneste se do doby, kdy se v pražských kavárnách a univerzitních posluchárnách odehrávala skutečná intelektuální detektivka. Zjistěte, proč se slavná kladenská ocelárna jmenuje Poldi podle manželky Karla Wittgensteina, a nahlédněte do temných komor experimentální psychologie, kde se zkoumalo lidské vnímání barev a času. Tento poslech vám odhalí i příběh o odvaze filozofů, kteří v dobách nesvobody zachraňovali tisíce stran tajných rukopisů a udržovali přátelství navzdory válečným liniím. Tento analytický vhled do dějin pražského myšlení uzavírá tematický celek věnovaný brentanovské tradici a připravuje metodologické základy pro budoucí reflexi masarykovské filozofie v kontextu středoevropské identity.

Anotace: Přednáška analyzuje vnitřní diferenciaci pražského brentanismu, reprezentovaného Antonem Martym a Oscarem Krausem, a jeho polemiku s Husserlovým „logicismem“. Hlavní spor se vede o povahu „čisté gramatiky“: zatímco Marty v duchu brentanovské ortodoxie trvá na tom, že logické formy mají svůj původ v jazykové psychologii, Husserl prosazuje apriorní teorii nezávislou na empirické psychice. Významným analytickým bodem je příspěvek Alfreda Kastila, který se pokusil o smíření obou táborů interpretací pozdního Brentana, u něhož shledával posun k fenomenologii skrze pojetí předmětu jako produktu představy (paralela k noematické sféře). Dokument dále osvětluje metodologický konzervatismus školy, reprezentovaný Oskarem Krausem a jeho ostrou polemikou s Einsteinovou teorií relativity, kterou brentanovci odmítali jako metodologický omyl zaměňující prostředek měření za objekt zkoumání. Institucionální rozměr je zastoupen historií Brentanovy společnosti, založené v roce 1931 s podporou prezidenta Masaryka (dar 2 miliony korun), a jejím osudem během okupace, kdy byla nucena přijmout ideologický úkol „pěstování německé filozofie“. Archivní hodnotu přednášky doplňuje líčení role Ludwiga Landgrebeho, který v Praze a Roztokách přepisoval 45 000 stran Husserlova těsnopisu (tzv. „čmáranic“), což vedlo k vydání zásadního spisu Zkušenost a soud (Erfahrung und Urteil), a jeho přátelského vztahu s Janem Patočkou.