Miroslav Pauza - J. E. Purkyně a problém tělesnosti a empirismu

Pozvánka k poslechu: Zpřístupňování složitých konceptů je nezbytné pro pochopení, že filosofie není odtržená od života, ale je v něm hluboce vtělena. Tato přednáška odhaluje, že jeden z nejslavnějších českých vědců neviděl v lidském těle jen soustavu buněk, ale primární nástroj našeho bytí ve světě.

Anotace : Jádrem přednášky je rehabilitace Jana Evangelisty Purkyně jakožto „teoretizujícího přírodovědce", jehož odmítnutí filosofického apriorismu zásadně ovlivnilo vývoj českého empirického myšlení. Pauza Purkyněho situuje do napětí mezi Hegelův idealismus a Kantův kriticismus, přičemž zdůrazňuje, že ačkoliv Purkyně přejímá dialektiku jako metodu, naplňuje ji osvícenským a herdrovským obsahem. V tomto pojetí nejsou dějiny a příroda polem pro „titánské" prosazování absolutního ducha, nýbrž procesem „ohlazování ostrých hran přírody" skrze kultivovanost a rozum.

Přednáška byla proslovena 17. 12. 1992 na Filosofické fakultě UK v rámci cyklu Dějiny české filosofie (DČF 9).