Miroslav Pauza - Dějiny české filosofie (13) ( 11. 3. 1993)

Pozvánka k poslechu: Přednáška Miroslava Pauzy nabízí vhled do myšlenkové transformace, která formovala moderní vědu. Odmítnutím substance jako metafyzického přízraku a jejím nahrazením funkcionálními vztahy Mach připravil půdu pro eliminaci antropomorfních prvků z filosofie. Celý seminář je dokladem toho, jak lze skrze analýzu pojmů jako Ding an sich či Erscheinung dospět k radikálně novému pojetí lidské zkušenosti, v níž identita „já" i „věci" splývá v jednolité pole elementů. Staňte se svědky intelektuálního zápasu o pojetí povahy reality. Poslechněte si, proč je setkání se „vzteklým psem" gnoseologicky podnětnější než tlusté svazky metafyziky, a sledujte, jak Miroslav Pauza demontuje tradiční představy o prostoru a čase. Tato nahrávka je nepostradatelným zdrojem pro každého, kdo hledá kořeny moderní analytické a fenomenologické tradice.

Anotace: Přednáška Miroslava Pauzy představuje hloubkovou analýzu Machovy gnoseologie v širším kontextu rakouského myšlení a jeho rozchodu s kantovskou tradicí. V unikátní atmosféře počátku 90. let, kdy se česká filosofie navracela ke svým středoevropským kořenům, Pauza dekonstruuje pojem substance nikoli jako pouhé historické curiosum, ale jako živý metodologický problém. Výklad se zaměřuje na transformaci statického metafyzického obrazu světa v dynamickou síť funkcionálních vztahů, kde tradiční kategorie ustupují principu ekonomie myšlení a radikálnímu empirismu. Centrálním bodem semináře je kritika Kantova konceptu Ding an sich (věc o sobě). Pauza analyzuje napětí mezi Kantovým pojetím věci jako noumenonu a Machovým odmítnutím čehokoli, co by se nacházelo „za" smyslovými vjemy. V diskusi zaznívá zásadní rozlišení dvou úhlů pohledu na Kanta: zatímco pro lidský intelekt je věc o sobě pouze regulativní myšlenkou (Grenzbegriff) vznikající na pozadí fenomenálního světa, pro hypotetický Intellectus Archetypus (intelekt původní) by byla bezprostředně přístupná. Na příkladu „stolovosti" mluvčí demonstruje iluzornost platonických esencí. Pokud bychom od předmětu odmysleli veškeré akcedence (barvu, tvar, tvrdost), nezůstane nám žádné metafyzické jádro, nýbrž prázdnota. Mach tak radikalizuje empirismus tvrzením, že věc není nositelem vlastností, ale je identická se souvislostí těchto vlastností (elementů) v čase. Tato abstrakce stálosti je sice praktická, ale gnoseologicky nebezpečná, pokud ji zaměníme za ontologickou entitu. Machova „ekonomie myšlení" je v přednášce interpretována jako fundamentální úsporný mechanismus lidského vědomí. Abstrakce zde nefunguje jako cesta k hlubší pravdě, nýbrž jako „labor-saving device".