Pedagogic...

Katedra občanské výchovy a filozofie

Vzdělání

Společnost

Kurzy

Filosofie

Jan Sokol - Historický Ježíš a etika Božího království: Mezi radikalitou a prozatímností.

Modré pondělky - filosofické přednášky z devadesátých let

Unikátní sbírka přednášek z filosofických kurzů Univerzity Karlovy, pořízených na magnetofonové kazety v devadesátých letech. Uslyšíte Jana Sokola o náboženství a etice, Miroslava Pauzu o dějinách české filosofie, Miroslava Petříčka o dekonstrukci, Stanislava Komárka i další osobnosti tehdejší akademické scény. Témata sahají od antické filosofie přes fenomenologii až po kulturní studia a logiku. Nahrávky zachycují atmosféru doby, kdy se na českých univerzitách po čtyřiceti letech znovu otevřeně diskutovalo o idejích, které byly předtím tabu. Původní kazety byly digitalizovány v rámci projektu KOVF na Pedagogické fakultě UK.

Pozvánka k poslechu: Ježíšovo učení v sobě nese vnitřní dynamiku, která po dvě tisíciletí pohání vývoj evropské civilizace. Tato dynamika je definována neustálým napětím mezi radikalitou „prozatímního" očekávání a nutností zajišťovat stabilní provoz světa. Evropská identita osciluje mezi těmito dvěma póly: na jedné straně stojí vypočítavé institucionální a právní fungování společnosti, na straně druhé okamžiky „velkorysého šílenství", kdy člověk upřednostní dar a odpuštění před nárokem a spravedlností. Právě toto neustálé napětí tvoří dynamiku našeho kulturního okruhu a chrání jej před stagnací. Přednáška profesora Jana Sokola nabízí příležitost nahlédnout pod povrch archaických textů a spatřit v nich živou výzvu. Zpřítomňuje radikální etiku jako „zázračnou možnost" lidského bytí, která zůstává srozumitelnou a provokativní i pro moderní, skeptické myšlení. Je to intelektuální dobrodružství, které odkrývá kořeny evropské velkorysosti. Anotace: Jádrem přednášky je pokus o rekonstrukci Ježíšova života jako dynamického procesu. Jan Sokol se opírá o schéma Alberta Schweitzera, které však nevnímá jako rigidní dogma, ale jako užitečný model pro pochopení vývoje Ježíšova vědomí vlastního úkolu. Ježíšovo veřejné působení, které podle synoptiků trvalo pravděpodobně pouze jeden rok, vykazuje jasnou dramatickou křivku. Ježíš nevstupuje na scénu s hotovým doktrinálním systémem, ale s naléhavým vědomím blížícího se Božího království. Schweitzer identifikuje zlom v jeho misi: počáteční optimistická fáze, kdy Ježíš vysílá učedníky kázat, je vystřídána konfrontací s realitou, když se Boží království nedostaví. Tato krize neústí v rezignaci, ale v prohlubující se radikalizaci Ježíšova úkolu – místo aby se království naplnilo zvnějšku, Ježíš postupně přijímá roli toho, kdo je sám v sobě ztělesní. Při analýze „horského kázání" Sokol odmítá tradiční moralizování. Klíčem k blahoslavenstvím je podle něj pochopení termínu ptochos. „Chudí v duchu" nejsou prosťáčci, ale „žebráci ducha" – lidé, kteří si v hloubi své existence uvědomují naprostou závislost na daru života. Tento náboženský výkon vděčnosti je předpokladem pro vstup do Božího království. Mluvčí se v této souvislosti ostře vymezuje proti pojmu Interims-ethik (prozatímní etika). Ačkoliv jej Schweitzer používá k popisu jednání v očekávání konce světa, Sokol jej označuje za zavádějící. Ježíšovy příkazy – jako je nastavení druhé tváře či darování pláště – nepovažuje za etická pravidla pro běžný provoz světa či státu, ale za „zázračné vrcholy lidského jednání". Z hlediska praktické aplikace se zde otevírá vrstva významu, která přesahuje pouhou pasivitu. Nastavení druhé tváře není projevem slabosti, ale „šílenou vstřícností", která má protivníka zaskočit a vyrazit z jeho zatvrzelosti. Je to „atentát dobrotou" – aktérství skrze zdánlivou bezmoc. Zásadní bod reflexe v přednášce představuje Ježíšovo užití podobenství. Sokol zdůrazňuje, že podobenství nejsou „ilustrace" dogmat, ale originální filozofické nástroje. Pracují s lidskými situacemi tak, že nelze jejich poučení snadno zneužít ani převrátit – na rozdíl od abstraktních formulí přežívají tisíciletí, protože rezonují s archetypální lidskou zkušeností

Pozvánka k poslechu: Ježíšovo učení v sobě nese vnitřní dynamiku, která po dvě tisíciletí pohání vývoj evropské civilizace. Tato dynamika je definována neustálým napětím mezi radikalitou „prozatímního" očekávání a nutností zajišťovat stabilní provoz světa. Evropská identita osciluje mezi těmito dvěma póly: na jedné straně stojí vypočítavé institucionální a právní fungování společnosti, na straně druhé okamžiky „velkorysého šílenství", kdy člověk upřednostní dar a odpuštění před nárokem a spravedlností. Právě toto neustálé napětí tvoří dynamiku našeho kulturního okruhu a chrání jej před stagnací. Přednáška profesora Jana Sokola nabízí příležitost nahlédnout pod povrch archaických textů a spatřit v nich živou výzvu. Zpřítomňuje radikální etiku jako „zázračnou možnost" lidského bytí, která zůstává srozumitelnou a provokativní i pro moderní, skeptické myšlení. Je to intelektuální dobrodružství, které odkrývá kořeny evropské velkorysosti.Anotace: Jádrem přednášky je pokus o rekonstrukci Ježíšova života jako dynamického procesu. Jan Sokol se opírá o schéma Alberta Schweitzera, které však nevnímá jako rigidní dogma, ale jako užitečný model pro pochopení vývoje Ježíšova vědomí vlastního úkolu. Ježíšovo veřejné působení, které podle synoptiků trvalo pravděpodobně pouze jeden rok, vykazuje jasnou dramatickou křivku. Ježíš nevstupuje na scénu s hotovým doktrinálním systémem, ale s naléhavým vědomím blížícího se Božího království. Schweitzer identifikuje zlom v jeho misi: počáteční optimistická fáze, kdy Ježíš vysílá učedníky kázat, je vystřídána konfrontací s realitou, když se Boží království nedostaví. Tato krize neústí v rezignaci, ale v prohlubující se radikalizaci Ježíšova úkolu – místo aby se království naplnilo zvnějšku, Ježíš postupně přijímá roli toho, kdo je sám v sobě ztělesní.Při analýze „horského kázání" Sokol odmítá tradiční moralizování. Klíčem k blahoslavenstvím je podle něj pochopení termínu ptochos. „Chudí v duchu" nejsou prosťáčci, ale „žebráci ducha" – lidé, kteří si v hloubi své existence uvědomují naprostou závislost na daru života. Tento náboženský výkon vděčnosti je předpokladem pro vstup do Božího království. Mluvčí se v této souvislosti ostře vymezuje proti pojmu Interims-ethik (prozatímní etika). Ačkoliv jej Schweitzer používá k popisu jednání v očekávání konce světa, Sokol jej označuje za zavádějící. Ježíšovy příkazy – jako je nastavení druhé tváře či darování pláště – nepovažuje za etická pravidla pro běžný provoz světa či státu, ale za „zázračné vrcholy lidského jednání". Z hlediska praktické aplikace se zde otevírá vrstva významu, která přesahuje pouhou pasivitu. Nastavení druhé tváře není projevem slabosti, ale „šílenou vstřícností", která má protivníka zaskočit a vyrazit z jeho zatvrzelosti. Je to „atentát dobrotou" – aktérství skrze zdánlivou bezmoc.Zásadní bod reflexe v přednášce představuje Ježíšovo užití podobenství. Sokol zdůrazňuje, že podobenství nejsou „ilustrace" dogmat, ale originální filozofické nástroje. Pracují s lidskými situacemi tak, že nelze jejich poučení snadno zneužít ani převrátit – na rozdíl od abstraktních formulí přežívají tisíciletí, protože rezonují s archetypální lidskou zkušeností.Přednáška byla proslovena na katedře občanské výchovy a filosofie PedF UK v rámci cyklu Člověk a náboženství (ČaN 16). Přesné datum není známo.

Aplikace Youradio Talk

Jan Sokol - Historický Ježíš a etika Božího království: Mezi radikalitou a prozatímností.

Poslechněte si podcast