Jan Sokol - Dialektika objektivujícího a vnitřního poznání: Od prožívané skutečnosti k pluralismu jako podmínce přežití (28. 2. 1991)

Pozvánka k poslechu : Zajímalo vás někdy, proč se cítíte být stále stejným člověkem, i když se vaše tělo i názory v průběhu let mění? Tato přednáška vám ukáže, že věda sice dokáže přesně popsat biologickou stavbu peří kachny, ale úplně míjí to nejdůležitější – dětskou otázku po tom, kde je její domov a jak se v něm cítí. Jan Sokol srozumitelně vysvětluje, že lidé s jinými názory nejsou překážkou k nalezení pravdy, ale naší společnou pojistkou pro přežití v nejistém světě, podobně jako různorodost plodin chrání úrodu před hladomorem.

Anotace: Pro moderního člověka, obklopeného technologiemi a exaktními daty, je rozlišení mezi vědeckým popisem a žitou zkušeností kritickou kompetencí. Bez tohoto rozlišení hrozí, že zaměníme mapu (vědu) za krajinu (vlastní život) a ztratíme schopnost rozumět hlubším etickým a náboženským rozměrům naší existence, které v objektivovaném světě měření nedávají smysl. Jan Sokol v přednášce argumentuje, že vědecké poznání je sice užitečným nástrojem, ale zůstává sekundárním a odvozeným od primárního lidského prožívání. Skutečné porozumění světu i náboženským obsahům není možné skrze vnější pozorování „vypreparovaných předmětů“, nýbrž pouze skrze návrat k vlastní zúčastněné existenci v „přirozeném světě“. Tuto diferenciaci demonstruje na konkrétních gnozeologických příkladech. U pozorování přírody kontrastuje ornitologický popis peří s dětskou otázkou „kde ty kachny bydlej?“, která odhaluje primární lidskou kategorii domova a společenství (antropomorfismus jako důkaz předobjektivního vnímání). V analýze času Sokol vyvrací vědeckou iluzi času jako symetrické souřadnice; v žité realitě vnímáme radikální asymetrii – minulost je nezvratně „pevná jako stůl“, zatímco budoucnost je otevřeným polem možností. Pouze v tomto rámci zúčastněnosti mohou náboženské pojmy ožít; v opačném případě se stávají pouhými „naftalínovými vycpaninami“, které s lidským osudem nemají nic společného.

Zásadním vyústěním tohoto směru uvažování je rehabilitace pluralismu jako existenční pojistky lidstva. Sokol čerpá z biblických kořenů (dva příběhy o stvoření, čtyři evangelia), čímž dokládá, že lidsky významné věci nelze nikdy beze zbytku zachytit jedním stanoviskem. Pluralismus tak není jen otázkou zdvořilé tolerance, ale analogicky k biologické diverzitě (varovný příklad irského bramborového hladomoru způsobeného uniformitou) představuje nezbytný genofond názorů. Multiplicita pohledů je jedinou obranou proti ideologickému ustrnutí a společenské zranitelnosti.