Pedagogic...

Katedra občanské výchovy a filozofie

Vzdělání

Společnost

Kurzy

Filosofie

Jan Sokol - Definice náboženství

Modré pondělky - filosofické přednášky z devadesátých let

Unikátní sbírka přednášek z filosofických kurzů Univerzity Karlovy, pořízených na magnetofonové kazety v devadesátých letech. Uslyšíte Jana Sokola o náboženství a etice, Miroslava Pauzu o dějinách české filosofie, Miroslava Petříčka o dekonstrukci, Stanislava Komárka i další osobnosti tehdejší akademické scény. Témata sahají od antické filosofie přes fenomenologii až po kulturní studia a logiku. Nahrávky zachycují atmosféru doby, kdy se na českých univerzitách po čtyřiceti letech znovu otevřeně diskutovalo o idejích, které byly předtím tabu. Původní kazety byly digitalizovány v rámci projektu KOVF na Pedagogické fakultě UK.

Pozvánka k poslechu: Význam filosofie spočívá v její schopnosti osvětlit naše nejobyčejnější zážitky a dát jim smysl v širším kontextu života. Zažili jste někdy ten tichý moment úžasu – například když jste poprvé viděli své narozené dítě v postýlce a pocítili jste vděk, který se nedá vyjádřit penězi ani slovy? Jan Sokol v této přednášce ukazuje, že právě tento hluboký „úžas ze života" je skutečným kořenem všeho náboženského. Poslechněte si, jak můžeme tyto prchavé okamžiky lépe pochopit a proč je důležité o nich mluvit nahlas, nejen je tiše prožívat. Anotace: Pro odbornou reflexi náboženského fenoménu je nezbytná syntéza, která dokáže sjednotit rozmanité projevy lidské religiozity pod společného jmenovatele, aniž by přitom redukovala jejich hloubku. V této přednášce Jan Sokol odmítá vnější, tzv. „botanický" pohled, pro který je náboženství jen souborem objektů nebo „nesmyslných" pyramid, jimž outsider nerozumí. Sokolovu ústřední tezi tvoří definice náboženství jako soustavného, artikulovaného a veřejného výkonu vděčnosti (bázně boží). Tento výkon je odpovědí na „zázrak života" – na mezní situace narození a smrti, které člověk nemůže sám způsobit ani ovládnout. Klíčovým prvkem Sokolova výkladu je metodologická paralela mezi biologií a religionistikou: podobně jako v embryologii (ontogeneze) lze vysledovat stopy vývoje druhů (fylogeneze), i v niterném prožívání moderního člověka jsou přítomny historické vrstvy náboženské zkušenosti (tzv. vrstevnatost). Sokol vyzdvihuje funkci artikulace a rituálu. Vnější forma (text, obřad, veřejné sdílení) není pro Sokola jen institucionálním doplňkem, ale nezbytným nástrojem verifikace a kontroly. Právě artikulovaný a veřejný charakter náboženství chrání jedince před subjektivním blouzněním a soukromými patologiemi (jako je např. neartikulované „mluvení jazyky"), neboť vnější forma umožňuje zkušenost sdílet, poměřovat a integrovat do společenství. Sokolova definice tak propojuje hlubokou fenomenologii s každodenní lidskou existencí a ukazuje náboženství jako kultivovaný způsob zacházení s tím, co nás přesahuje.

Pozvánka k poslechu: Význam filosofie spočívá v její schopnosti osvětlit naše nejobyčejnější zážitky a dát jim smysl v širším kontextu života. Zažili jste někdy ten tichý moment úžasu – například když jste poprvé viděli své narozené dítě v postýlce a pocítili jste vděk, který se nedá vyjádřit penězi ani slovy? Jan Sokol v této přednášce ukazuje, že právě tento hluboký „úžas ze života" je skutečným kořenem všeho náboženského. Poslechněte si, jak můžeme tyto prchavé okamžiky lépe pochopit a proč je důležité o nich mluvit nahlas, nejen je tiše prožívat.Anotace: Pro odbornou reflexi náboženského fenoménu je nezbytná syntéza, která dokáže sjednotit rozmanité projevy lidské religiozity pod společného jmenovatele, aniž by přitom redukovala jejich hloubku. V této přednášce Jan Sokol odmítá vnější, tzv. „botanický" pohled, pro který je náboženství jen souborem objektů nebo „nesmyslných" pyramid, jimž outsider nerozumí. Sokolovu ústřední tezi tvoří definice náboženství jako soustavného, artikulovaného a veřejného výkonu vděčnosti (bázně boží). Tento výkon je odpovědí na „zázrak života" – na mezní situace narození a smrti, které člověk nemůže sám způsobit ani ovládnout. Klíčovým prvkem Sokolova výkladu je metodologická paralela mezi biologií a religionistikou: podobně jako v embryologii (ontogeneze) lze vysledovat stopy vývoje druhů (fylogeneze), i v niterném prožívání moderního člověka jsou přítomny historické vrstvy náboženské zkušenosti (tzv. vrstevnatost). Sokol vyzdvihuje funkci artikulace a rituálu. Vnější forma (text, obřad, veřejné sdílení) není pro Sokola jen institucionálním doplňkem, ale nezbytným nástrojem verifikace a kontroly. Právě artikulovaný a veřejný charakter náboženství chrání jedince před subjektivním blouzněním a soukromými patologiemi (jako je např. neartikulované „mluvení jazyky"), neboť vnější forma umožňuje zkušenost sdílet, poměřovat a integrovat do společenství. Sokolova definice tak propojuje hlubokou fenomenologii s každodenní lidskou existencí a ukazuje náboženství jako kultivovaný způsob zacházení s tím, co nás přesahuje.Přednáška byla proslovena 11. 10. 1990 pravděpodobně v Praze v rámci cyklu Člověk a náboženství (ČaN 2).

Aplikace Youradio Talk

Jan Sokol - Definice náboženství

Poslechněte si podcast