25.4.2026 | Ivo Řehák | Světlo světa

Kázání začíná u sousoší Josefa z Nazareta na Karlově mostě a rozvíjí postavu Josefa jako zbožného, sečtělého tesaře, který se pečlivě ujal výchovy malého Ježíše a otvíral mu krásu i tajemství svatých písem. Skrze Josefovo vyprávění se malý Ježíš seznamuje s příběhem Josefa Egyptského (předobraz Mesiáše) a s desaterem egyptských ran, zvláště s tou „velice zvláštní temnotou", kterou Egypťané nedokázali rozehnat ani lampami, zatímco Izraelci měli ve svých příbytcích světlo. Kazatel to propojuje s prvními slovy stvoření — „Buď světlo a bylo světlo" (Genesis 1:3) — a připomíná, že šlo o zvláštní Boží světlo ještě před stvořením slunce a měsíce. Malý Ježíš tak podle kázání postupně chápe, kdo je jeho skutečným Otcem, a rozpoznává svou mesiášskou roli, jejíž součástí bude uzdravování — mimo jiné darování zraku slepým.

Ve druhé části kazatel zdůrazňuje, že Starý zákon nikde nezaznamenává uzdravení slepého, kdežto Nový zákon toto výsadní znamení spojuje výhradně s Ježíšem (Matouš 11:5), čímž se potvrzuje jeho mesiášství (Izajáš 42:7). Slepota je zde i obrazem duchovní slepoty: každý nezachráněný člověk je z Božího pohledu slepý, a Kristus přišel otevřít oči, aby se lidé obrátili „ze tmy ke světlu" (Skutky 26:17–18). Kázání pak cituje Ježíšovo prohlášení „Já jsem světlo světa" (Jan 8:12) i výzvu „Vy jste světlo světa… ať svítí vaše světlo před lidmi" (Matouš 5:14–16): věřící mají v sobě akumulovat Boží slovo a vyzařovat je do světa dobrými skutky. Vrcholem je obraz nového Jeruzaléma ze Zjevení 21–22, kde už nebude třeba slunce ani lampy, protože městu bude svítit sláva Boží a Beránek. Závěrečná výzva zní: následovat Krista, přijmout jeho světlo a sami se stát světlem pro druhé.